Jindřich I. Brabantský

Byl prvorozeným synem a dědicem Geoffroye Brabantského a Markéty Limburské. Na přelomu let 1192 a 1193 byl v čele proticísařské koalice společně s hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce, Albrechtem Míšeňským a také českým knížetem Přemyslem Otakarem I. Spiknutí bylo prozrazeno a Richard Lví srdce byl při návratu z třetí křížové výpravy zajat.[1] Roku 1204 přešel Jindřich Brabantský do tábora Hohenštaufů[2] a získal od Filipa Švábského Nivelles a uznání dědictví brabantského vévodství i v ženské linii. Jako léno mu byl přiznán i Maastricht a Duisburg.[3] Po Filipově násilné smrti začal podporovat svého zetě Otu Brunšvického, po jehož boku se zúčastnil bitvy u Bouvines. Po prohrané bitvě se rychle usmířil se svým tchánem[4] králem Filipem. Později se přidružil k přívržencům mladého Fridricha Štaufského.

V letech 1182 – 1184 se zúčastnil výpravy do Svaté země, kam se znovu vrátil roku 1197 jako vůdce výpravy císaře Jindřicha VI.[5] V letech 1217 – 1218 byl účastníkem křížové výpravy do Egypta a roku 1234 vyslyšel znovu volání kříže a účastnil se Stedingerské křížové výpravy.

Roku 1235 byl vévoda členem doprovodu císařovy nevěsty Isabely Anglické. Po cestě onemocněl a nemoci podlehl v Kolíně nad Rýnem. Je pohřben v Lovani v kostele svatého Petra společně s první manželkou Matyldou a dcerou Marií.