Jan Haluza

Památeční deska na budově ZŠ Pozlovice

Se sportem začínal v rodné obci, za studií práv v Brně byl závodníkem oddílu VS Brno. Reprezentoval klub na středních a delších tratích a v bězích mimo dráhu. Před druhou světovou válkou se stal mistrem republiky v krosu a reprezentoval ČSR na Katolických olympiádách ve Vídni a Lublani. V letech 1940 až 1942 pracoval jako učitel tělocviku a němčiny na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Když však bylo toto po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha uzavřeno, dostal se v roce 1942 do Zlína začal závodit za místní klub SK Baťa. Ve Zlíně se setkal s výbornými atlety té doby – Tomášem Šalé a zejména začínajícím Emilem Zátopkem. Tomu se stal prvním rádcem a na dva roky trenérem.[1] Spolu objížděli republikové závody a překonali několik českých rekordů ve štafetových bězích. Sám Jan Haluza zvítězil vícekrát na domácím šampionátu v krosu, lesním běhu a v běhu na 1500 metrů. Dvakrát – v letech 1943 a 1944 také zvítězil ve známém běhu Běchovice–Praha. Po ukončení aktivní kariéry působil dále jako atletický činovník.

Po druhé světové válce se zapojil do politického života. Stal se členem Československé strany lidové a předsedou Krajského výboru lidové mládeže Zlínska. V ústředí strany se stýkal s Janem Šrámkem či Františkem Hálou. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu komunistická strana nabídla členství ve svých řadách, které však odmítl.[2] Byl ve Zlíně zatčen a obviněn z hospodářské špionáže. Později jej komunisté obvinili také z členství ve skupině Milady Horákové. Byl podroben mučení ve známé věznici v Uherském Hradišti, mimo jiné jej mučili elektrickým proudem. Hrozil mu trest smrti, nakonec byl odsouzen k šesti letům žaláře. Prošel mnoha komunistickými lágry (např. Rovnost, Svornost, Mariánská, Eliáš nebo Nikolaj).[3] V uranových dolech v Jáchymově byl opět obviněn ze špionáže a vyslýchán. Tam se také nakazil tyfem. V roce 1954 byl propuštěn na svobodu, nadále jej však sledovala Státní bezpečnost a nemohl vykonávat svou profesi. Zaměstnán byl jako dělník a tři roky jako horník v ostravských dolech. Teprve v polovině šedesátých let mohl začít vykonávat alespoň okrajově právnické povolání. V roce 1968 se nakrátko vrátil do veřejného života prostřednictvím organizace politických vězňů Klub 231. Tato byla však po srpnové invazi rozpuštěna. V době normalizace se stal opět nepohodlným.

Pomník Janu Haluzovi v Újezdu u Brna

Teprve po roce 1989 se mu dostalo satisfakce. Setkal se opět s Emilem Zátopkem, který při této příležitosti prohlásil: „Kdyby nebylo Haluzy, nebylo by ani Zátopka.“[4] Přispěl k obnovení činnosti Orla a byl členem Konfederace politických vězňů České republiky. Jeho příběh se dostal do médií a byl literárně zpracován v knize Oldřicha Koudelky Trénoval jsem Emila. Zde odkrývá své životní krédo: „Věřím v lepší budoucnost člověka a také v to, že je důležitější dlouhodobé zhodnocení našich činů než okamžitý zisk. Kdo má čistý štít, nemusí se ničeho bát. Nelituji nejcennějších let mého života, protože jsem bojoval a zvítězil. Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod.“ Stal se vzorem mimořádné lidskosti, vůle, statečnosti a morální síly. Za své aktivity obdržel několik vyznamenání, na předním místě převzal 28. října 2010 z rukou prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Dalšími oceněními byly např. Zlatá medaile za čestný běh životem, titul Osobnost roku 2010 Zlínského kraje a další.

V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou. Ta byla po jeho zatčení rovněž vězněna a vyslýchána a i když byla po několika měsících propuštěna na svobodu, dlouhé roky trpěla spolu s manželem komunistickou perzekucí. Manželé Haluzovi neměli děti. Věra Haluzová zasvětila svůj život folkloristice a on sám ji v těchto aktivitách podporoval.

• KOUDELKA, Oldřich. Trénoval jsem Emila.... Lanškroun: TG Tisk, 2007. 180 s. ISBN 80-903680-2-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Haluza na Wikimedia Commons
• Atlet Jan Haluza: trenér Zátopka i vězeň komunismu
• Prvního Zátopkova trenéra Haluzu komunisté mučili elektrickým proudem