Jan Šabršula

Narodil se v Bojkovicích, když měl čtyři roky, přestěhovala se jeho rodina do Třebíče. Jeho otec Jan Šabršula starší (1892–1942) tam učil na gymnáziu a byl náčelníkem sokolské župy. Před 2. světovou válkou se otec stal ředitelem obchodní školy v tehdejším Německém Brodě; za odbojovou činnost byl nacisty zatčen a zemřel ve vyhlazovacím táboře Osvětim.

Jan Šabršula mladší maturoval na gymnáziu v Třebíči a v roce 1939 nastoupil na filozofickou fakultu Karlovy univerzity.[1]

V říjnu 1937 vstoupil Jan Šabršula dobrovolně do armády. Od té doby, co v Německu převzal moc Adolf Hitler, měl totiž jasno v tom, co bude dělat po škole. V květnu 1938 byl v rámci mobilizace převelen do Dačic a pak Slavonic. Od března 1939 byl opět civilistou.[2]

Dne 16. listopadu 1939, den poté, co se zúčastnil pohřbu Jana Opletala, byl zatčen. Posléze byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen.[3] Propuštěn byl před Vánocemi roku 1940. Pracoval pak bez nároku na mzdu v záložně v Havlíčkově Brodě, později ve strojnické pojišťovně v Praze. Oženil se, před koncem války se mu narodila dcera.[2]

Po skončení druhé světové války nastoupil na FF UK na studium francouzštiny a filozofie, posléze mezi roky 1945 a 1946 studoval v Grenoblu. V roce 1947 absolvoval a nastoupil na pozici pedagoga v Praze. Učil na středních školách, zejména filozofii a francouzštinu, ale i další cizí jazyky. Po roce 1948 začal učit na Vysoké škole politických a hospodářských věd, později na katedře romanistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Nikdy nevstoupil do KSČ.[2] Od roku 1951 pak pracoval jako asistent na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy politických a hospodářských věd. Po zrušení školy byl převeden do oddělení jazyků Právnické fakulty UK a následně do jazykového oddělení FF UK.[1]

V roce 1960 byl jmenován docentem a roku 1964 získal titul doktora filologických věd, v roce 1966 byl jmenován řádným profesorem francouzského jazyka a románské lingvistiky. Přednášel v ČR i na zahraničních univerzitách. Na UK pracoval do roku 1984, kdy byl penzionován.[1] I poté však dál zasedal v odborných komisích, věnoval se posudkům vědeckých prací, přednášel a publikoval. Na podzim 1989 podporoval demokratizační hnutí na fakultě. V roce 1993 přijal místo profesora francouzské a románské lingvistiky na nově založené Ostravské univerzitě.[4]

• 2006 – medaile Za zásluhy o rozvoj Ostravské univerzity
• Řád čestné legie ('Chevalier de la Légion d’honneur', 2000) – za zásluhy ve výzkumu francouzského jazyka