William Turner

Turner se narodil v londýnské čtvrti Covent Garden v bytě nad holičstvím, jež patřilo jeho otci. Jeho matka trpěla po smrti dcery v roce 1786 značnými depresemi. Možná právě proto byl malý William jako desetiletý poslán do rodiny svého strýce do Brentfordu západně od Londýna. Právě tam se u něj poprvé projevil zájem o kreslení a malování. O rok později začal navštěvovat školu v Margate na severovýchodě hrabství Kent. V době školní docházky namaloval řadu kreseb, jež jeho otec vystavoval ve výloze svého holičství a prodával zájemcům z řad zákazníků. Než se William dostal ve svých čtrnácti letech na Královskou akademii, kopíroval pro bohaté zákazníky obrazy mistrů a vybarvoval pro ně různé černobílé tisky.[2]

Válečná loď Téméraire je vlečena do svého posledního přístaviště, kde bude rozebrána, 1838, olej na plátně, 91x122 cm, Londýn, The National Gallery

V roce 1789, ve svých čtrnácti letech, jak již bylo řečeno, byl na zkušební dobu přijat na Královskou akademii umění. Příštího roku byl na každoroční výstavě v Akademii, jež pro britské malíře znamená totéž, co pro francouzské Salon, vystaven jeho akvarel. Byl to první oficiálně vystavený Turnerův obraz. V roce 1791 to byly již dva akvarely. V následujících letech se jeho obrazy objevovaly na výstavách Akademie téměř pravidelně. V osmnácti letech obdržel stříbrnou plaketu Akademie za krajinomalbu.

V roce 1796 vystavil svoji první olejomalbu Rybáři na moři, načež byl roku 1799 jmenován přidruženým členem Královské akademie. Řádného členství, o něž léta usiloval, se dočkal v roce 1802. Zvolení do akademické rady na sebe nedalo dlouho čekat a v roce 1807 přišlo jmenování profesorem perspektivy na Akademii. Umělec však začal přednášet teprve v roce 1811. Příprava přednáškového cyklu, jenž zahrnoval nejen pravidla lineární perspektivy, ale zabýval se prostorovým zobrazením jako celkem včetně pojednání o způsobech členění pozadí, mu totiž zabrala několik let.[3]

Mezitím, v roce 1804, zemřela Turnerova matka. Od té doby se o chod jeho domácnosti staral až do své smrti roku 1829 jeho otec. Téhož roku (1804) si mladý umělec vybudoval ve svém londýnském domě galerii, v níž začal vystavovat svá díla.

Turner hodně cestoval a na svých cestách sbíral podněty pro své obrazy. Kromě Anglie a Skotska se vydával i za kanál La Manche. V letech 1817 a 1825 putoval po krajině podél kultovní německé řeky Rýna, roku 1819 navštívil poprvé Itálii, kam se v roce 1828 vrátil, a v roce 1821 se vydal poznávat Francii. Výsledkem těchto cest bylo takové množství obrazů, že byl v roce 1822 nucen svoji galerii značně rozšířit. Roku 1835 se opět vypravil do Benátek. Při cestě přes Berlín do Vídně se zastavil i v Praze.[3]

Rybáři na moři, 1796, olej na plátně, 91x122 cm, Londýn, The Tate Gallery

V pozdějších letech se z Turnera stával čím dál tím větší podivín. Kromě svého otce, s nímž žil po třicet let ve společné domácnosti a který mu vypomáhal i v ateliéru, měl jen hrstku přátel. Otcova smrt v roce 1829 umělce hluboce zasáhla a on se ještě víc stáhl do ústraní. Kromě záležitostí spojených s Akademií, jež pro něj znamenala velmi mnoho, se postupně odřezával od společenského života. V pozdějších letech dokonce tajil svoji adresu a vydával se za někoho jiného. Nestýkal se dokonce ani se svými dvěma nemanželskými dcerami, jež měl s jistou Sarah Danbyovou.

V roce 1837 se vzdal přednášení na Královské akademii, načež v dalších letech opětovně navštívil Benátky, Švýcarsko, Tyrolsko a severní Itálii. Jeho posledními zahraničními cestami byly dvě krátké návštěvy Francie v roce 1845. Téhož roku byl jako nejstarší člen Královské akademie zvolen jejím auditorem.

V následujícím období se značně zhoršil i umělcův zdravotní stav. Turnerova poslední výstava v Královské akademii se konala v roce 1850. 19. prosince následujícího roku Joseph Mallord William Turner zemřel v domě své přítelkyně Sophie Caroliny Boothové v Chelsea. Jeho poslední slova prý zněla: „Slunce je Bůh.“ [4] Na svoji žádost byl pohřben v katedrále sv. Pavla v Londýně.

Přístaviště v Calais, 1803, olej na plátně, 172x240 cm, Londýn, The National Gallery

Turner hodně cestoval a na řadu míst se rád vracel. Tak si vypěstoval cit pro to, jak se nálada a vzhled určitého místa mění působením vlivů ovzduší. Častokrát opakovaně maloval stejné prostředí, aby tyto změny zachytil. Měl nesmírně rád slunce a snažil se je malovat tak jako nikdo před ním. Měl také rád vodu a často se vydával na plavby v malých rybářských lodích. Při jedné takové plavbě přes kanál La Manche ho zastihla bouře a loď se málem potopila. Jakmile přistáli, vytáhl svůj náčrtník a v dešti a ve větru začal rozbouřené moře kreslit. Později vznikl z této skici obraz Přístaviště v Calais (1803).[2] Známá je i historka, kdy se nechal od námořníků na parníku přivázat ke stěžni, aby mohl zakusit bouři na vlastní kůži. Výsledkem pak byl obraz Parník ve sněhové bouři (1842).

Turner maloval často i Benátky, které si zamiloval a odkud vytěžil námět pro řadu dramatických akvarelů. Jeho obrazy Benátek byly díky své snové náladě a nádhernému světlu u kritiků a sběratelů značně oblíbené. Za své nejlepší dílo však sám považoval obraz Dido budující Kartágo (1815), který se podobá krajinám francouzského barokního malíře Claude Lorraina, jehož Turner velmi obdivoval. Stejnou pozornost jako příběhu královny Dido zakládající starověké Kartágo zde Turner věnoval měkkému slunečnímu svitu zaplňujícímu obraz.[2]

Turner dosáhl skvělého mistrovství nejen v olejomalbě, ale stal se i jedním z nejvýznamnějších britských akvarelistů. Všeobecně je považován za čelného britského krajináře.

Otrokářská loď, 1840, olej na plátně, 90,8x122,6 cm, Boston, The Museum of Fine Arts