Ján Palárik

Jeho otec Šimon Palárik (†4.3. 1841) byl místní učitel a varhaník. Matka Anna byla rozená Pastorková. Ján Palárik měl sedm sourozenů, dospělosti se vsak dožili jen jeho dva bratři a dvě jeho sestry.[2] Počáteční vzdělání, i hudební, dostal od rodičů. Gymnázium studoval v Prešově a Kecskemétu, teologii pak studoval v Ostřihomi, Bratislavě a Trnavě. Spolu s Jozefem Viktorinem, Martinem Hattalou a hrabětem Rudolfem Nyárim zde vytvořili kroužek národně uvědomělých, pokrokově a racionalisticky orientovaných seminaristů.

Po vysvěcení působil ve Starém Tekově, Vindšachte (dnes Štiavnické Bane) a Banské Štiavnici. V letech 1852-1862 působil na německé faře v Pešti. V šedesátých letech 19. století se začal věnoval politické publicistice, přispíval zejména do časopisu Priateľ školy a literatúry a Slovenských novín. Významným způsobem zasáhl do dobových jazykových sporů týkajících se podoby spisovného slovenského jazyka – ve svých článcích hájil tzv. štúrovskou slovenštinu.

Spoluzakládal Matici slovenskou, pro její potřeby pak posuzoval divadelní hry a byl také pořizovatelem čítanek a gramatiky pro katolické školy. V roce 1868 se účastnil založení nové politické strany – Novej školy slovenskej. Jejím cílem bylo spolu s uherskou levicí obnovit zákony z roku 1848 a učinit z rakouské reálné unie pouhou unii personální.

Své politické názory Palárik otevřeně prezentoval i v almanachu Lipa (1864), kde nabídl vlastní variantu řešení vztahů mezi slovanskými národy: necentralistickou, demokratickou a federalistickou reformu slovanské myšlenky s odmítnutím ruského absolutismu – čímž se polemicky vymezil zejména vůči rusofilské koncepci Jána Kollára.

Od roku 1862, na přímluvu hraběnky Esterházyové-Bezobrazovové, působil v Majcichově až do své smrti. Zemřel v důsledku žaludečních vředů. V Majcichově je i pohřben a v místním kulturním domě lze navštívit jeho pamětní místnost.[3]

Zpočátku byl činný zejména v periodikách; vydával časopis Cyrill a Method a za prosazování ekumenismu a demokratizačních reforem v církvi na jeho stránkách byl potrestán církevním vězením a přeložením do Pešti. Později redigoval Katolícke noviny pre dom a cirkev. Jeho literární dílo se skládá zejména z dramat, ale také z mnoha publicistických děl a několika učebnic (náboženství, čítanek, gramatik pro slovenské školy). Ve svých dílech vyjadřuje zejména opravdové vlastenectví a snahu o rozmach slovenského jazyka i kultury.

Pro jeho veselohry je typická komediální zápletka postavená na principu záměny postav, satirické zobrazení pokřivenosti společenského života i lidských charakterů a problematika národního odpadlictví. Všechny jeho hry byly inscenované u divadelních ochotníků a zaznamenaly velký úspěch. S odstupem času bývají hodnoceny jako příliš dobově determinované, přičemž se vyzdvihuje zejména jejich dokumentární hodnota – věrně popisují dobovou atmosféru, takže jsou důležitým přínosem pro pochopení epochy, v níž autor žil.

Byl i překladatelem, z němčiny překládal především Ch. Schmida (Spisy pre mládež, 1955-1856). Používal pseudonymy Beskydov, Ján Bezkydov či Paliarik Ján.[2]

Palárik spolu s Jonášem Záborským a Janem Chalupkou patřili k trojici nejvýznamnějších slovenské dramatiků 19. století.[4] Encyklopedie slovenských spisovatelů u hesla Jana Palárika uvádí, že Palárikova veseloherní tvorba představuje v jasných barvách atmosféru ze závažného dějinného úseku národní aktivity s dodatkem, že před Palárikem byl tento barvitý rozměr spojen s životním optimismem národní kultuře neznámý.[5] Dějiny slovenské literatury uvádějí, že Palárik dílem Inkognito uvedl na scénu lid jako \"protiklad maloměstských odrodilců\" a dodává, že postavy mají \"kocourkovské vlastnosti\" jako např.. napodobování pánů či pletení maďarských, německých a francouzských slov.[6] Jak uvádí kulturolog Lukáš Perný "Palárikovy hry překypují výsměchem mamonářství, pokrytectví, aristokratického povýšenictví nebo elitářství, lakomství, ale i násilného pomaďarčování. Jejich typickým znakem je komediální zápletka postavená na principu záměny postavy, společenská satira společenských vrstev."[4]

Palárik je také autorem studie, v níž popsal vlastní divadelní principy, čímž přispěl i do divadelní teorie, resp. teatrologie. Důležitosti dramatické národní literatury vyšly v časopise Sokol.[7]

Palárikovy sociální, politické, geopolitické, etické a filozofické názory obsahují myšlenku rovnoprávnosti mezi národy a optimisticky předpokládali federalizaci Uherska. Požaduje uznání národního jazyka jako prostředku národní osvěty. Národní jazyk považuje za integrální součást občanství (a s ním souvisí svoboda vyučování, svoboda tisku, národní osvěta a vzdělanost) a tvrdě kritizuje zaznávání národních práv.

Lukáš Perný uvádí, že Palárik ve svých textech filozoficky pracuje s termínem svoboda a to v etatistickém/komunitárním duchu (svobodná obec, svoboda jednotlivých kmenů, duch svobody; národní samostatnosti, samospráva a svoboda; samostatné svobodné státy slovanské atd.) a také s ideou rovnoprávnosti mezi národy.

Zastával také demokraticko-reformní zásahy do církve, což církev pobouřilo a uvrhla ho do církevního vězení a bez jeho souhlasu bylo zveřejněno prohlášení, ve kterém se zříká svých názorů.[4][8]

• Je po něm pojmenována obec Palárikovo
• od roku 2001 i Divadlo Jána Palárika v Trnavě
• Divadelní soubor J. Palárika[9]
• Palárikova Raková, festival ochotnických divadel[10]

Odkaz Jana Palárika připomínají i:

• Raková (kulturní dům[11], památná tabule na místě rodného domu[12], památní pokoj[13], pomník[14]),
• Starý Tekov (památník)[15],
• Hronské Kľačany (památník)[16],
• Štiavnické Bane (památné tabule pro kontext vydávání Cyrilla a Methoda a památná tabule na kostele svatého Josefa)[17],
• Hoste (památná tabule)[18],
• Abraham (památná tabule)[19],
• Opoj (památná tabule)[20];
• pamětní tabule v kostele sv. Terezie v Budapešti[21];
• busta, hrob[22] a památný pokoj[23] v Majcichově.