Ivan Vazov

Narodil se v malém městečku Sopot v centrální části Bulharska, v rodině obchodníka. Ve svém rodišti také navštěvoval základní školu, kde již jako malé dítě projevil zájem o literaturu, pod vlivem svého učitele, ruského rodáka Partineje Belčeva. Nejvíce ho zaujala ruská poezie. V roce 1865 přešel do školy v nedalekém městě – Kalofer. Na místní škole jej vyučoval otec významného bulharského básníka Christo Boteva. Zde se seznámil s díly ruských a francouzských klasiků. Četba evropských klasiků se významným způsobem podílela na Vazovově názorovém vývoji. V roce 1866 začal studovat plovdivské gymnázium, kde se naučil francouzský jazyk, navzdory místní konvenci učit se turecky, nebo řecky. Zde se mu dostala do rukou originální vydání díla Victora Huga.

Navzdory jeho zájmu o literaturu si jeho otec přál, aby se věnoval obchodu. Vyhověl přání svého otce, ale o obchodnické záležitosti nejevil žádný zájem, do obchodních záznamů si dokonce během pracovního dne zaznamenával své lyrické postřehy. Přestože matka měla pro svého syna pochopení, otec trval na svém a poslal jej do Rumunska, aby se učil obchodu. Tam, daleko od otcova vlivu, se věnoval především literární činnosti, seznamoval se s rumunskou literaturou, četl rumunské literární noviny – Svoboda (Bulharsko bylo v této době tureckým vazalem), ve kterých mu také vyšly jeho první básně.

Po návratu do vlasti se stal krátce učitelem. V roce 1875 se vrátil do svého rodného města, kde se zapojil do protitureckého odboje. Po nepovedeném starozagorském povstání čelil hrozbě perzekuce a odjel opět do Rumunska. Zde mu vyšly první básnické sbírky. V jeho rodišti však došlo k největší tragédii, Turci vyplenili celé město a zabili Vazovova otce.

V roce 1878 se vrátil zpět do vlasti, kde probíhala snaha o osvobození Bulharska od turecké nadvlády. Zapojil se do kulturní a osvětové činnosti. Založil první bulharský literární časopis – Zora, a spolu s dalšími autory napsal první dvousvazkovou bulharskou encyklopedii. Kromě toho se věnoval publicistické činnosti; sdílel sympatie s odbojem a nabádal Bulhary k hrdinskému boji. Po dalším neúspěšném povstání v roce 1886 mu opět hrozilo vězení, proto znovu opustil svoji rodnou zem. Tentokrát nalezl útočiště v tehdy ruské Oděsse. Zde napsal své nejvýznamnější dílo – rozsáhlý román Pod jařmem, ve kterém se pustil do kritiky bulharské povahy; burcoval k odvaze a zodpovědnosti za osud vlasti, pozdějšími vykladači jeho díla získal punc „svědomí národa“. Román byl přeložen do třiceti jazyků, včetně češtiny.

Po opětovném návratu do Bulharska se stal členem vlády, zastával funkci ministra kultury. Napsal román Nová země a jako významná morální autorita státu tvrdě kritizoval balkánské války v letech 1912–1918 a bulharskou účast v 1. světové válce na straně Německa. V tomto období vyšla jeho sbírka povídek i několik básnických sbírek, ve kterých reflektoval dobu na začátku 20. století. V roce 1921 mu byl udělen titul Národní básník, o několik měsíců později zemřel.

Jeho jméno nese Bulharské národní divadlo.

• významný vliv na „evropizaci“ bulharské kultury
• láska k rodné vlasti a celému balkánskému regionu
• boj za svobodu Bulharska
• vyzdvihování hrdinských činů a kritika malosti
• snaha upozornit na nezájem „západní Evropy“ o problémy balkánského poloostrova
• kritika soudobého morálního a sociálního úpadku (esej: Jen se podívejte!)