Ivan Sviták

Vyrůstal v Hukvaldech, kde žil jeho děd, Leopold Sviták, konstruktér automobilů. Jeho matka byla Jenovéfa Svitáková. Rodiče se roku 1938 přistěhovali do Prahy (předtím od roku 1933 bydleli v Holoubkově u Rokycan). Ivan Sviták vystudoval gymnázium v Dejvicích a v letech 1943-1944 prodělal totální nasazení v ČKD. Zajímala ho filozofie. V letech 1945–1949 vystudoval právnickou fakultu UK a zapsal se na přednášky filozofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd (dnešní VŠE).[1] V letech 1945–1948 působil jako člen ústřední komise mlá­deže při Československé sociální demokracii, přičemž v rámci strany reprezentoval radikálně levicové křídlo. V roce 1948 po únorovém převratu přešel do KSČ.[2]

V roce 1949 získal titul doktor filozofie a od roku 1949 přednášel dějiny filozofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd. V letech 1954–1964 byl vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV, kde dosáhl titulu kandidát věd. Orientoval se na historii filozofického myšlení a otázky ateismu, později na vztah umění a moci. Od roku 1956 se profiloval jako kritik dogmatického pojetí marxismu. V roce 1964 byl jako „revizionista“ propuštěn z ČSAV a vyloučen z KSČ, když byly v časopise Tvář uveřejněny výňatky z jeho Nevědecké antropologie. V letech 1964–1968 byl spolupracovníkem Filmového ústavu. Zde roku 1968 publikoval spis Lidský smysl kultury, v němž se zabýval rolí kultury v moderní společnosti. Koncem 60. let 20. století načas spolupracoval se surrealistickým okruhem UDS (Vratislav Effenberger, Petr Král, Stanislav Dvorský a další) [3]. Přispěl i do sborníku tohoto okruhu Surrealistické východisko.[4] V této době se rovněž zapojil do reformního hnutí pražského jara. Patřil k radikálním intelektuálům, působil jako ideolog Klubu angažovaných nestraníků (KAN).[5] V této době navázal kontakty s přípravným výborem obnovené ČSSD a veřejně podporoval vznik této nekomunistické levicové strany.[1][2]

Po srpnové okupaci roku 1968 emigroval ještě v srpnu do Rakouska a roku 1970 byl zbaven československého občanství (v roce 1971 pak v nepřítomnosti odsouzen za „poškozování důležitých zájmů ČSSR“ na osm let). V školním roce 1968/1969 získal (díky přímluvě Zbigniewa Brzezinského) stáž na Columbia University. V letech 1970–1990 působil v Kalifornii, kde pracoval jako hostující a od roku 1971 řádný vysokoškolský učitel v California State University v Chico. Zabýval se analýzou pokusů o reformnu komunistického systému, publikoval v exilových časopisech.[1][2]

V březnu 1990 se vrátil do Československa. V letech 1990–1992 opět pracoval ve Filozofickém ústavu ČSAV. Zpočátku se angažoval v obnovené ČSSD, ale pak se s ní rozešel. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za koalici Levý blok do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Severomoravský kraj). Byl členem Rady Levého bloku. Kriticky se vyjadřoval k politickému vývoji v ČSFR po roce 1990 a nadále prosazoval spojení demokracie a socialismu. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[1][2][6][7]

Jeho strýcem byl Otakar Sviták, československý důstojník, dědem konstruktér Leopold Sviták.

• Lidský smysl kultury : eseje, Praha 1968
• Dialektika moci, Kolín nad Rýnem 1973
• Děvčátko s červenou mašlí : povídky a pohádky, Curych 1975
• Nevědecká antropologie : dialectica modo bohemico demonstrata, Chico, Kalifornie 1984
• The philosopher's stone: dialectica modo californico demonstrata, Chico, Kalifornie 1980 (český překlad 1985)
• Národ na křižovatce : dialektika dějin, Praha 1989
• Budoucnost bez komunismu, Praha 1990
• Kulatý čtverec : dialektika demokratizace : úvahy a statě, články z let 1968-1969, Praha 1990
• Ztracené iluze : výroční zpráva o sametové revoluci, Praha 1990
• Cesta odnikud nikam, Praha 1991
• Devět životů : konkrétní dialektika, Praha 1992