Islandské jméno

Islanďané zpravidla dostávají při narození několik jmen dvou kategorií, rodné („křestní“) jméno (islandsky eiginnafn, tj. vlastní) a volitelně i střední jméno. Dohromady může mít Islanďan podle zákona z roku 1996 nejvýše tři jména (do toho počtu se započítává i střední).

Výběr rodných jmen ovlivňují striktní pravidla daná legislativou. Podle zákona má dítě obdržet jméno do 6 měsíců, dostat ho může skrze křest v islandské státní církvi, jiné náboženské společnosti, nebo vyrozuměním Þjóðskrá Íslands (Islandský registr, tedy matriční úřad). Všechna jména musí být zanesena v registru osobních jmen (mannanafnaskrá – ten obsahuje přes 3500 dívčích a chlapeckých jmen), přičemž jména, která v registru nejsou, musejí být schválena výborem pro osobní jména (Mannanafnanefnd). Aby jméno mělo šanci na schválení, musí obsahovat pouze znaky islandské latinky a musí být v islandštině sklonné. V médiích se objevily případy nevyjasněné, kdy rodiče dali dětem nevyhovující jméno, přičemž děti měly přechodně v úředních dokumentech uvedeno místo jména Stúlka (islandsky „dívka“ pro dívku), nebo Drengur (chlapec).[2]

Oblíbená rodná jména:

Střední jméno (millinafn) je druhý typ daného jména, který Islanďan může dostat (dostat ho může pouze s alespoň jedním rodným jménem). Zatímco rodné jméno je dosti přísně regulováno, střední je poněkud volněji regulováno (na rozdíl od obdobného institutu v jiných kulturách, je střední jméno vedle chlapeckých rodných jmen a dívčích rodných jmen rozeznáváno jako zvláštní kategorie jmen). U něho se nerozlišuje rod, a protože dále nevstupuje do islandského systému jmen, nemusí být schopné nabývat genitivní tvar.

Islanďané střední jméno pro běžnou praxi často nevyužívají. Známým uživatelem je Jón Gnarr (mimo jiné kritik současného systému), jehož užívané jméno sestává z rodného a středního jména.

Skupina islandských jmen (islandsky nazývané kenninafn, volně přeloženo „poznávací, rozeznávací“ jména), která doplňují jména daná, je v kontextu příjmení zbytku Evropy značně nezvyklý. Největší skupinu jmen stojících při rodném (a středním) jménu tvoří funkční patronyma (případně matronyma). Jména po rodičích podobné struktury se objevovala v kulturách celého skandinávského prostoru, avšak v ostatních zemích tohoto prostoru bylo užívání patronym opuštěno a nahrazeno, ať už fixací původních patronym, nebo adaptací jiných dědičných rodinných jmen (ovšem v nedávné době v některých skandinávských zemích došlo k návratu k této starší praxi – na Faerských ostrovech byla praxe podobná jako na Islandu opětovně umožněna zákonem z roku 1992 a Dánsko tuto možnost umožnilo zákonem s účinností od roku 2006[3]). Příjmení v užším smyslu, tedy ve významu rodinného jména, sice systém zná, nicméně tvoří pouhý zlomek.

Nejčastějším typem jména stojícího při rodném či středním jméně je patronymum (islandsky föðurnafn), případně matronymum (móðurnafn). Konkrétně na Islandu k vytvoření patronyma dochází připojením koncovky -son v případě syna a -dóttir v případě dcery ke genitivnímu tvaru jména otce, matky, nebo obou rodičů. Toto jméno se v průběhu života nemění a potomstvo ho nepřejímá.

Zákon uvádí možnost přijmout jméno po otci či matce jako zcela ekvivalentní, nicméně jméno po otci je stále výrazně běžnější, přijetí matronyma je méně časté (výchozí je v případě, že není paternita jednoznačně určená, ale i v případě definitivního nepotvrzení otce je možné přijmout patronymické jméno odvozené od jména děda). Mezi známé nositele jména po matce patří fotbalista Heiðar Helguson a spisovatelka Guðrún Eva Mínervudóttir, jméno po matce měl ale například středověký básník Eilífr Goðrúnarson. Je také možnost přijmout jméno po obou rodičích, jak nosí například politik Dagur Bergþóruson Eggertsson, nebo zpěvák Örvar Þóreyjarson Smárason.

Osobní jména typu rodinného jména (islandsky ættarnafn), tedy příjmení v užším slova smyslu jak se chápe v českém prostředí, představují na Islandu úplnou menšinu a jsou považována za výjimku.[4] Rodinná jména se objevila snad v 17. století, v 19. století se užívání pod dánským vlivem stalo oblíbené. Zároveň od konce 19. století se začaly objevovat puristické snahy o odstranění těchto jmen jakožto neislandských.[5] Na Islandu nakonec zvítězila puristická skupina, která prosadila roku 1925 zákon (v Althing stranu zastupoval zejména Bjarni Jónsson frá Vogi)  zakazující užívání rodinných jmen. Možnost svobodně přijmout rodinné jméno využil např. spisovatel Halldór Laxness, dále např. Guðmundur Kamban. Zákon sice zakázal  přijímat nová jména, nicméně  potvrdil právo jména zdědit (buď po  islandském předkovi, který jméno přijal před rokem 1925, nebo po  rodiči cizinci). Mezi takovéto dědice dnes patří např. Geir Haarde, Eiður Guðjohnsen.