Irská občanská válka

Four Courts v plamenech

14. dubna 1922 obsadilo 200 členů IRA vedených Rory O'Connorem Four Courts a několik dalších budov v centru Dublinu. Tito protidohodoví republikáni chtěli podnítit novou ozbrojenou konfrontaci s Brity a spojit dvě frakce IRA proti společnému nepříteli. Avšak ti, kteří byli odhodláni udělat Irský svobodný stát životaschopný a samosprávný to vnímali jako akt vzpoury, která musela být potlačena jimi a ne samotnými Brity.

Arthur Griffith proti nim okamžitě použil své muže, ale Michael Collins se chtěl za každou cenu vyhnout občanské válce a tak Four Courts opustil až koncem června 1922. Prodohodová strana Sinn Féin měla zajištěnu většinu křesel v parlamentu spolu i s ostatními stranami, které smlouvu podporovaly. Collins byl pod tlakem Londýna, který požadoval, aby prosazoval autoritu své vlády ve svém hlavním městě.

Britové ztratili trpělivost v důsledku akce, kterou pravděpodobně tajně nařídil Collins. Měl nechat zavraždit vysloužilého polního maršála Henryho Hughese Wilsona a prominentního bezpečnostního poradce předsedy vlády Severního Irska Jamese Craiga v Londýně 22. června 1922 kvůli jejich úkolům v Severním Irsku.

Winston Churchill předpověděl, že za vraždami je protidohodová IRA a varoval Collinse, že by použil britské vojáky k útoku na Four Courts pokud by prozatímní vláda přijala taková opatření.[3] Ve skutečnosti se britský kabinet rozhodl k útoku na Four Courts 25. června v rámci akce v níž by byly použity tanky, houfnice a letadla. Avšak na základě doporučení generála Nevila Macreadyho, který velel britské vojenské posádce v Dublinu, byl plán na poslední chvíli zrušen. Argumentem Macreadyho bylo, že britská účast na útoku by mohla spojit irské nacionalisty proti dohodě a místo toho by Collins dostal poslední šanci postarat se o Four Courts sám.[4]

Poslední kapkou pro vládu Irského svobodného státu bylo když 27. června 1922 posádka, která obsadila Four Courts, unesla generála Národní armády JJ "Ginger" O'Connella. Collins se poté, co dal posádce Four Courts poslední ultimátum, aby opustili budovu, rozhodl ukončit jejich neústupnost tím, že bude bombardovat posádku Four Courts až do kapitulace. Vláda pak jmenovala Collinse jako vrchního velitele Národní armády. Tento útok nebyl prvním výstřelem války, ale potyčky mezi pro a protidohodovou IRou se odehrávaly po celé zemi. Avšak tento útok reprezentoval „místo odkud není návratu“ a tak byla vyhlášena totální válka a de facto začala občanská válka.

Collins nařídil Mulcahymu přijmout britskou nabídku dvou 18 cm polních děl. Protidohodové síly ve Four Courts měly jen lehké zbraně a vzdaly se po dvou dnech bombardování ze strany jednotek prozatímní vlády (28–30. června 1922) exploze zničila, krátce před kapitulací, masivní západní křídlo komplexu včetně Irské veřejné záznamové kanceláře (PRO). Vládní podporovatelé tvrdili, že budova byla záměrně podminována. Historici se přou o to, jestli byla PRO úmyslně podminovaná irskými republikány k jejich evakuaci nebo že exploze nastala, když bombardování náhodně zapálilo jejich muniční sklad.

Boje v Dublinu pokračovaly do 5. července, kdy protidohodová IRA z brigády Dublin vedená Oscarem Traynor obsadila O'Connell Street a vyprovokovala tak přes týden dlouhé pouliční boje. Výsledkem bylo 65 mrtvých a 280 zraněných. Mezi mrtvými byl i republikánský vůdce Cathal Brugha, který měl na starost poslední obranu Grandville Hotelu po jeho opuštění. Kromě toho jednotky svobodného státu vzaly přes 500 republikánských vězňů. Civilní oběti se odhadují na více než 250 mrtvých. Když boje v Dublinu skončily, vláda Irského svobodného státu měla pevně pod kontrolu Irský kapitál a protidohodové síly se rozptýlily po celé zemi, zejména na jih a západ.

Vojáci Národní armády eskortují vězně IRA

Po vypuknutí občanské války byli podporovatelé pro- a protidohodových stran nuceni vybrat si stranu. Zastánci smlouvy začali být známí jako Armáda Svobodného státu, správně Národní armáda a byli od svých protivníků často nazýváni jako "Staters". Ti zas sami sebe nazývali "republikány" a byli známý jako protidohodové síly nebo "Irregulars" (Nepravidelní), což je termín, který preferoval Irský svobodný stát.

Občanská válka Irsku republikánskou armádu rozdělila. Když občanská válka vypukla, tak byla protidohodová IRA (soustředila se hlavně na jihu a západě) v přesile proti prodohodovým jednotkám 15 000 ku 7000, čili 2-1. Papírově měla IRA na začátku roku 1922 více než 72 000 mužů, ale většina z nich byla rekrutována během příměří s Brity a nebojovali ani během irské války za nezávislost ani v občanské válce.

Nicméně protidohodová IRA postrádala strategii a dostatek zbraní. Začala válku s pouze 6 780 puškami a několika kulomety. Mnoho z jejich bojovníků bylo vyzbrojeno pouze brokovnicí. Podařilo se jim od britských vojáků získat několik obrněných vozidel, zatímco byli evakuováni ze země. Nakonec neměla protidohodová IRA žádné dělostřelectvo. Jako důsledek toho byli nuceni držet obranný postoj po celou dobu války.

Naopak vládě Irského svobodného státu se podařilo rozšířit své síly hned po zahájení války. Michael Collins a jeho velitelé byli schopni vybudovat armádu, která mohla přemoci své protivníky v této oblasti. Britské dodávky dělostřelectva, letadel, obrněných aut, kulometů, ručních zbraní a střeliva prodohodovým silám velmi pomohly. Národní armáda měla do konce srpna 1922 14 000 mužů. Na konci roku 1922 to bylo 38 000 mužů a do konce války se rozrostla na 55 000 mužů a 3500 důstojníků.

Obrněné vozidlo národní armády v Passage West, srpen 1922

Když se Dublin dostal do rukou prodohodových jednotek, konflikt se rozšířil po celé zemi. Protidohodové síly držely Cork, Limerick a Waterford jako součást samozvané „münsterské republiky“. Vzhledem k tomu, že protidohodové síly nebyly vybaveny vést konvenční válku, Liam Lynch byl schopen využít počátečního zvýhodnění republikánů "v číslech a v počtu držených území". Doufal, že se mu podaří držet münsterskou republiku dost dlouho na to, aby Brity donutil smlouvu znovu vyjednat.

Velká města v Irsku byla relativně jednoduše získána Irským svobodným státem v srpnu 1922. Michael Collins, Richard Mulcahy a Eoin O'Duffy plánovali celonárodní ofenzívu, kdy by pozemní vojsko získalo Limerick na západě a Waterford na jihovýchodě. Námořní jednotky by zas získaly hrabství Cork a Kerry na jihu a hrabství Mayo na západě. I když se na některých místech republikáni postavili na tvrdý odpor, neměli šanci porazit pravidelné síly vyzbrojené dělostřelectvem a obrněnými jednotkami. Jediná skutečná konvenční bitva během ofenzívy Irského svobodného státu byla bitva o Killmallock kdy vojska Irského svobodného státu postupovala na jih od Limericku.

Vládní vítězství v hlavních městech zahájil dobu partyzánské války. Po ztrátě Corku nařídil Liam Lynch jednotkám protidohodové IRA, aby se rozešli a vytvořili tzv. létající sloupce jako předtím během bojů s Brity. Drželi se v takových oblastech jako je západní část hrabství Cork a Kerry, v hrabství Wextford na východě a v hrabství Sligo a Mayo na západě. Sporadické boje se konaly i v okolí Dundalku a Dublinu, kde bojovala čtvrtá severní divize Irské republikánské armády.

V srpnu a září 1922 probíhaly rozsáhlé útoky na jednotky svobodného státu na územích, která byla obsazena během ofenzivy v červenci a srpnu 1922 a způsobovaly jim těžké ztráty. Vrchní velitel Michael Collins byl zabit během přepadu protidohodových republikánů v blízkosti jeho domova v hrabství Cork v srpnu 1922. Collinsová smrt pravděpodobně přispěla k následnému sestupu konfliktu do cyklu zvěrstev a represálií. Arthur Griffith, prezident svobodného státu, měl zemřít na krvácení do mozku deset dnů před předáním vlády svobodného státu do rukou WT Cosgrave a armády svobodného státu do rukou generála Richarda Mulcahyho. Na krátké období to vypadalo, jako by se měl Irský svobodný stát rozpadnout. Nicméně s příchodem zimy republikáni zjistili, že je stále obtížnější udržet svou kampaň a počet zabitých vojáků v Národní armádě rapidně klesl.

Na podzim a v zimě v roce 1922 jednoty protidohodové IRA byly nuceny kvůli nedostatku zásob a bezpečných úkrytů se rozejít na menší skupin typicky 9-10 mužů. Navzdory těmto úspěchům Národní armádě trvalo osm měsíců přerušovaného boje přivést válku do konce.

Do začátku roku 1923 byla útočná schopnost protidohodové IRA vážně narušena a když byl v únoru 1923 zajat republikánský vůdce Liam Deasy silami svobodného státu, vyzval republikány k ukončení kampaně a dosažení dohody s Irským svobodným státem.

Březen a duben 1923 byly svědky postupného odbourávání republikánských sil. Zpráva Národní armády z 11. dubna 1923 uvedla: "Události z posledních dnů jsou začátkem konce protidohodové kampaně."

Jak se konflikt ztrácel do de facto vítězství prodohodové strany, de Valera požádal vedení IRA o prohlášení příměří, ale oni ho odmítli. Zástupce protidohodové IRA byl 26. března 1923 vyslán do hrabství Tipperary diskutovat o konci války. Tom Barry navrhl svůj konec války, ale byl přehlasován 6:5. Éamon de Valera se mohl zúčastnit debaty, ale nebylo mu umožněno účastnit se hlasování. Republikánský vůdce Liam Lynch byl zabit v potyčce v pohoří Knockmealdown v hrabství Tipperary 10. dubna 1923.