Britsko-irská válka

Roky mezi Velikonočním povstáním v roce 1916 a Válkou za nezávislost byly krvavé. Thomas Ashe, jeden z dobrovolnických vůdců uvězněných za jeho funkci v povstání, zemřel během hladovky v roce 1917. V roce 1918 během nepokojů zahynulo šest civilistů po konfrontací s policií a přes 1000 jich bylo zatčeno. Velké nepokoje v Dublinu si vyžádaly více než 100 zraněných britských vojáků. Konaly se také velké útoky kvůli zbraním pro dobrovolníky. V hrabství Cork byly zabaveny zbraně z kasáren ve městě Eyeries v březnu 1918. V červenci 1918 přepadli dobrovolníci dva členy RIC mezi městy Ballingeary a Ballyvourney. Byl to první ozbrojený útok na RIC od Velikonočního povstání. Jeden policista byl střelen do krku a druhý zbit. Byly jim zabaveny jejich pušky a munice. V září a říjnu byly fyzicky napadeny policejní hlídky v městech Bantry a Ballyvourney. Útoky přinesly britskou vojenskou přítomnost od léta 1918, která jen nakrátko potlačila násilí a zvýšila policejní razie.

I když na začátku roku 1919 nebylo jasné, zda Dáil má v úmyslu získat nezávislost pomocí vojenských prostředků, došlo 21. ledna 1919, tedy v den, kdy byl First Dáil svolán, k incidentu. Několik členů IRA vedených Seanem Treacym, Seamusem Robinsonem, Seanem Hoganem a Danem Breenem napadlo a zastřelilo dva důstojníky RIC, Jamese McDonella a Patricka O'Connellyho, kteří převáželi výbušniny.

Dobrovolníci začali útočit na majetek britské vlády, prováděli nájezdy pro zbraně a fondy a zabíjeli prominentní členy britské administrativy. První byl soudce John C. Milling, který byl zastřelen ve městě Westport za to, že poslal dobrovolníky do vězení za nezákonné shromažďování. Ačkoli někteří republikánští vůdci, zejména Éamon de Valera, preferovali konvenční válku, Michael Collins a širší vedení IRA oponovalo těmto taktikám, protože vedly k vojenskému debaklu z roku 1916. Ostatní, zejména Arthur Griffith, upřednostňovali kampaň občanské neposlušnosti před ozbrojeným bojem. Během rané fáze konfliktu, zhruba od roku 1919 do poloviny roku 1920, bylo množství násilí poměrně omezené.

Michael Collins byl hnací silou hnutí za nezávislost. Ministr financí republikánské vlády a také šéf zpravodajství IRA byli zapojeni do poskytování finančních prostředků a zbraní IRA. Collinsovo charisma a organizační schopnosti povzbudily mnoho lidí, kteří se s ním setkali.

Náčelníkem štábu IRA byl Richard Mulcahy, který byl zodpovědný za organizaci a řízení IRA po celé zemi. Teoreticky se Collins a Mulcahy zodpovídali ministru obrany Cathalovi Brughanovi, ale v praxi měl Brughan jen úlohu dohledu. Velký vliv měli lídři IRA v místních oblastech, kteří organizovali partyzánskou činnost, a to především z vlastní iniciativy. Většinu konfliktu byla činnost IRA soustředěna v Munsteru a Dublinu a jen s izolovanými aktivními jednotkami, např. v hrabství Roscommon, Longford a Mayo.

Zatímco papírově měla IRA přes 100.000 členů, Michael Collins odhadoval, že během války jich bylo aktivních jen 15.000, s asi 3.000 členy ve stálé službě. Měli také podporu organizace Ženská liga (Cumann na Mbanu) a Fianna Éireann, které zabezpečovaly zbraně a zpravodajství pro IRA a zajišťovaly jim jídlo a ubytování. IRA těžila z rozsáhlé pomoci běžné irské populace, která odmítala předávat informace RIC a britské armádě a často poskytovala úkryty pro členy IRA, kteří byli na útěku. Mnoho popularity získala IRA díky přehnaným reakcím britských sil na její aktivity. Když se Éamon de Valera vrátil z USA, požadoval v Dáil, aby IRA upustila od přepadu a vražd, které pomáhaly Britům vykreslovat ji jako teroristickou skupinu a aby přešla na konvenční bojové metody jako britská armáda. Návrh byl okamžitě zamítnut.

Skupina Black and Tans a Auxiliary v Dublinu, duben 1921

Britové zvýšili použití síly, ale zdráhali se nasadit britskou armádu do země ve větším počtu. Nasadili však dva polovojenské policejní oddíly na pomoc RIC. Black and Tans měli 7.000 členů, hlavně bývalých britských vojáků demobilizovaných po první světové válce. V Irsku byli nasazeni v březnu 1920 a většina pocházela z anglických a skotských měst. Oficiálně byli součástí RIC, ale ve skutečnosti byli polovojenskou jednotkou. Rychle si získali špatnou reputaci pro opilost, nedisciplinovanost a tím, že uškodili britské autoritě v Irsku více než kterákoliv jiná skupina. V reakci na aktivity IRA příslušníci Black and Tans v létě 1920 vypálili mnoho malých měst v celém Irsku včetně Ballbrigganu, Trimu, Templemore a jiných. V červenci 1920 přišly do Irska další pseudovojenské jednotky, tzv. Auxiliaries. Bylo to 2.215 bývalých britských armádních důstojníků. Měli stejně špatnou pověst jako Black and Tans kvůli jejich špatnému zacházení s civilním obyvatelstvem, ale byli aktivnější proti IRA.

9. srpna 1920 prošel v britském parlamentu zákon o „obnovení pořádku v Irsku“. Dne 10. prosince 1920 bylo vyhlášeno stanné právo v provincii Munster v okresech Cork, Kerry, Limerick a Tipperary. V lednu 1921 se rozšířilo na zbytek Munsteru v okresech Clare a Waterford, stejně jako na okresy Kilkenny a Wexford v provincii Leinster. Pravomoci vojenských soudů byly rozšířeny na celou populaci a bylo povoleno používat trest smrti a internace bez soudu. Vládní platby místním vládám Sinn Féin byly pozastaveny. Tento zákon je historiky interpretován jako výběr premiéra Davida Lloyda George, aby potlačil vzpouru v Irsku dříve, než začnou jednání s republikánským vedením. Jako důsledek uplatňování zákona se začalo od léta 1920 násilí postupně zvyšovat a poté prudce rostlo od listopadu 1920 až do července 1921.

Řada akcí výrazně stupňovala konflikt koncem roku 1920. Primátor města Cork Terence MacSwiney během hladovky zemřel v říjnu ve vězení Brixton v Londýně. Dva další vězni z IRA zemřeli během hladovky ve vězení v Corku.

21. listopadu 1920 byl den dramatického krveprolití v Dublinu. V časných ranních hodinách se Collinsova IRA „Squad“ pokusila vyvraždit britské zpravodajské pracovníky v hlavním městě. Postřelili celkem 19 lidí, z toho 14 smrtelně a 5 zranili. Byli to britští armádní důstojníci, policisté a civilisté, členové tzv. „Cairo Gangu“.

Jako odezvu na tento útok vtrhli Auxiliaries na stadion Croke Park v Dublinu během fotbalového zápasu a začali střílet do davu. 14 civilistů včetně jednoho hráče bylo zabito a dalších 65 civilistů bylo zraněno. Později v ten samý den byli v Dublin Castle zabiti dva republikánští vězni, Dick McKee a Peadar Clancy, a jejich přítel Conor Clune, který byl zatčen spolu s nimi. Oficiální zpráva tvrdí, že byli zastřeleni během pokusu o útěk. Nacionalisté jsou si však jistí, že byli mučeni a následně popraveni. Tento den se stal známým jako Krvavá neděle.

28. listopadu 1920, jen týden po Krvavé neděli v Dublinu, jednotky IRA ze západního Corku pod vedením Toma Barryho přepadly hlídku Auxiliaries ve městě Kilmichael v provincií Cork. Zabili všech 18 členů hlídky. V noci z 11. na 12. prosince 1920 členové Black and Tans vypálili centrum Corku a následně stříleli na hasiče, kteří se pokoušeli oheň uhasit. Byla to odveta za přepadení Auxiliaries v Corku členy IRA, kdy zabili jednoho z členů a 11 zranili.

Custom House, který byl vypálen IRA v roce 1921 a následně přestavěn Irským svobodným státem

Během následujících osmi měsíců až do července 1921 bylo během konfliktu zabito přes 1.000 lidí včetně členů RIC, britské armády, dobrovolníků IRA a civilistů. To představuje asi 70 % celkového počtu obětí v tříletém konfliktu. Navíc v té době bylo internováno 4.500 členů a stoupenců IRA. Během tohoto násilí Dáil v březnu 1921 formálně deklaroval válku s Británií.

Dne 19. března 1921 100 členů IRA pod vedením Toma Barryho provedlo rozsáhlou akci proti 1.200 britským vojákům, při které jich 10 až 30 zabili. O dva dny později IRA přepadla vlak u Killarney. Bylo zabito 20 britských vojáků, 2 členové IRA a 3 civilisté.

Jediná větší ztráta IRA byla 25. května 1921 v Dublinu. Několik set členů IRA z brigády Dublin obsadilo a vypálilo Custom House (centrum místní správy v Irsku) v centru Dublinu. Bylo zamýšleno ukázat, že britská vláda v Irsku je neudržitelná. Nicméně z vojenského hlediska to byla katastrofa, v níž bylo pět mužů IRA zabito a přes osmdesát bylo zajato. Ukázalo se, že IRA nebyla dost dobře vybavena nebo vycvičena, aby se podílela na útocích proti britským jednotkám konvenčním způsobem.

Přesto mnoho vojenských historiků tvrdí, že IRA bojovala úspěšně a partyzánská válka donutila britskou vládu k závěru, že IRA nemůže být poražena vojensky. Všeobecné volby do parlamentu Jižního Irska se konaly 13. května 1921. Sinn Féin vyhrála 124 křesel ze 128, ale zvolení členové parlamentu odmítli obsadit svá místa v parlamentu. Podle podmínek aktu irské vlády z roku 1920 byl parlament Jižního Irska rozpuštěn a výkonným a legislativním orgánem nad Jižním Irskem se stal Lord Lieutenant. Během příštích dvou dnů (14.–15. květen 1921) IRA zabila 15 policistů. Tyto události ukázaly kompletní selhání britské koaliční vlády v otázce irské politiky, neschopnost prosadit urovnání bez jednání se Sinn Féin a neschopnost porazit IRA.

V době příměří však bylo mnoho republikánských vůdců, včetně Michaela Collinse, přesvědčeno, že pokud by válka trvala déle, válečná kampaň IRA by byla uvedena do stavu klidu. Kvůli tomu byly vypracovány plány na „přenesení války do Anglie.“ IRA začala kampaň v ulicích Glasgowa. Bylo rozhodnuto, že klíčové ekonomické cíle, jako například doky v Liverpoolu, by měly být cílem bombových útoků. Jednotky pověřené těmito misemi by se snadněji vyhnuly příměří, protože Anglie nebyla „pod zákonem“ a britská veřejnost by stanné právo nepřijala. Od plánů bylo upuštěno kvůli příměří.