Iniciační rituál

Křest je hlavním iniciačním rituálem křesťanského náboženství. Objevuje se už v Novém zákoně Bible. Původní rituál byl zaměřen na dospělé lidi. Kolem 6. stol. se zjednodušila volba kandidátů, křtěny začaly být také děti.[3] Původní pokyny ke křtu se postupem času měnily. Ve 14. stol. se změnila forma samotného křtu z původního ponořovaní do tekoucí studené vody na pouhé polévání. Tridentská reforma učinila závazný křest dětí, který do té doby mohl být v dospělosti odvolán nebo obnoven.[3] Až v moderních dějinách (1962) došlo k obnovení křtu dospělých.

Křtění dětí se v historii často setkává s rozdílnými náhledy. Objevují se časté rozpory mezi názory, zda je nutné křtít děti už v raném věku nebo nechat rozhodnutí, zda budou pokřtěny, na nich samotných. Z tradice vzešlé z bible se doporučuje křest dětí, aby měly už od narození možnost být přijati do božího království a nepodléhaly prvotnímu hříchu. Proti tomuto názoru se však vyhraňuje východní církev, podle které je lepší, když člověk přistoupí ke křtu v dospělosti na základě vlastní vůle.[4] I přes tento fakt byl ale křest dětí velmi rozšířen, protože být křesťanem se považovalo za nejlepší východisko pro posmrtný život.[4]

Příprava na křest se nazývá katecheze. Vyjadřuje proces přípravy katechumena, což je dospělá osoba připravující se na křest.[5] Učitel zvaný katecheta vyučuje náboženské znalosti a potřebné přípravy pro provedení křtu.[6] Takováto forma přípravy přijetí křtu se používala do 4.-5. stol. n. l. dokud se nezačala křtít batolata.[5] Katechumen zůstal pouze jako označení křtěné dospělé osoby a katecheta je v přeneseném slova smyslu učitel náboženství pro školní mládež.

Svátost biřmování se provádí v dospělosti. Nemá stejnou funkci jako křest, je jen potvrzením dřívějšího přijetí křtu a toho, že věřící zůstává věrný své víře. Biřmování provádí pouze biskup, výjimečně papežem pověřený kněz. Provádí se pokládáním rukou na biřmovaného. [7]

Svěcení má povahu iniciačního rituálu. Podle křesťanské teologie člověk, který se rozhodl následovat příkladu Krista, přijímá svěcení a stává se „apoštolem“. Kněžské svěcení se dělí na tři stupně s vlastními podmínkami.

Jáhen je svěcen biskupem a připojuje se tak k církvi jako pomocník kněží a biskupů. U jáhnů je výjimka, že mohou být ženatí, ale měli by být starší třiadvaceti let.[8]

Kněz je podřízen biskupovi a ten provádí jeho svěcení. Podmínky k vysvěcení jsou přísnější než u jáhnů. Kněz musí být starší 25 let, nesmí být ženatý a nejméně půl roku musí sloužit jako jáhen. Ke kněžskému svěcení jsou vyžadovány následující vlastnosti adeptů: svoboda od jakéhokoli nucení, neporušená víra, správný úmysl, náležité znalosti, dobrá pověst, mravní bezúhonnost, osvědčené ctnosti, tělesné a duševní vlastnosti vhodné pro přijetí svěcení.[9]

Nejvyšší úroveň svěcení je svěcení biskupské, které provádí jiný biskup a potvrzují ho všichni příslušní kněží. Pro biskupské svěcení se vyžaduje věk minimálně 35 let a nejméně pět let ve funkci kněze. Ostatní podmínky jsou stejné jako pro svěcení kněžské.[10]

Uzavření svátosti manželství je v křesťanském pojetí iniciační rituál slučující dva lidi v manželský pár. Zároveň je toto spojení v manželství i smlouva s Bohem.

Nejběžnější sekulární svatební obřady v Evropě a Americe do značné míry vycházejí z křesťanských forem.

Exkomunikace je též iniciačním rituálem, i když se nejedná o vstoupení do církve, ale naopak vystoupení z ní, ovšem ne dobrovolné. Exkomunikace je vyloučení ze strany církevních hodnostářů z důvodu porušení některých církevních pravidel. Ve středověku byla brána jako jeden z nejhorších trestů, výsledkem blížící se sociální smrti.[11] Viníkovi je zakázáno účastnit se všech církevních úkonů, ale nejsou mu odepřeny liturgické úkony v nebezpečí smrti. Exkomunikace může být ukončena absolucí (rozhřešením).[12]

• Bible: ekumenický překlad z roku 1985. Praha: Biblická společnost v ČSR, 1990.
• RAHNER, Karl. Teologický slovník [z německého originálu přeložil František Jirsa, překlad doplnil Jan Sokol]. Praha: Zvon, 1996.
• GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve: souzvuk mezi Bohem a člověkem [z italského originálu přeložila Terezie Brichtová]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996.
• FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996.
• PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Iniciace na Wikimedia Commons