Ine Kusumoto

Ineino studium medicíny oficiálně započalo v roce 1845, když začala studovat porodnictví v panství Okajama pod vedením jednoho ze Sieboldových studentů, Sókena Išiiho[8], s ním ji seznámil Keisaku Ninomija.[3] Své studium u Sókena ukončila v roce 1851, poté co ji znásilnil. Vrátila se do Nagasaki, kde následujícího roku porodila dceru, které dala jméno Tada, což znamená „svobodná”, což mělo symbolizovat, že nebesa jí věnovala dceru „zadarmo”. Tadin popis života její matky, patří mezi ty, které tvrdí, že Ineino těhotenství bylo důsledkem znásilnění. Ine měla také odrážet Sókenovy pokusy zapojit se do života své dcery.[8]

Matka Ine

Ine pokračovala ve studiu v Nagasaki pod vedením Roana Abeho.[8] V roce 1854 nechala dceru u své matky a vydala se spolu se synovcem Keisaku Ninomiji, Šúzóem Misem, studovat pod vedením Keisakua v Uwadžimě, kde zdejší feudální pán Date Munenari, nadšeně propagoval západní vzdělanost. Poté co v roce 1856 Date utrpěl infarkt, se Keisaku s Ine a Šúzóem vrátili do Nagasaki.[9]

Japonská izolace skončila v roce 1854. V roce 1859 bylo Nagasaki otevřeno jako smluvní přístav a Holanďané opustili Dedžimu, aby si zřídili konzulát v hlavním městě Edo (dnešní Tokio). Siebold obdržel milost a vrátil se 4. srpna do Nagasaki[9] spolu s třináctiletým synem Alexandrem z jeho manželství v Německu.[7] Šúzó se stal Sieboldovým studentem, překladatelem, osobním asistentem a Alexandrovým učitelem.[9] Ine nejdříve žila v domě svého otce, ale jejich vztah byl napjatý, částečně kvůli holandštině[9] a částečně kvůli tomu, že s ním otěhotněla služebná.[10] Ine se brzy odstěhovala. Úzce spolupracovala se Šúzóem, který jí pomáhal s komunikací, díky své pokročilé holandštině. Pověst jejího otce jí pomohla získat vlastní pacienty.[11]

Ineina dcera Takako a její manžel Šúzó Mise

Ine pokračovala ve studiu u komunity holandských lékařů v Nagasaki jako byli J. L. Pompe van Meerdervoort, který chválil její dovednosti v tisku. V roce 1861, Van Meerdervoort s podporou militantní vlády, založil první nemocnici západního typu a první lékařskou školu v Japonsku, Nagasaki Jójóšho. Ine navštěvovala přednášky v ženském oddělení a asistovala při operacích.[11] Byla první ženou v Japonsku, která byla svědkem pitvy lidského těla, kterou vykonal Van Meerdervoort.[12] Ineina reputace a spojení s komunitou západního učení, Ine přinesla patronát feudálního pána Dateho Munenariho, který svou přízeň rozšířil i pro její dceru, která se nyní jmenovala Takako.[13] Jelikož její smíšený německo-japonský původ mohl vést k diskriminaci, Menunari jí nechal změnit jméno na Itoku Kusumoto.[3] Také rozšířil její skromný oficiální příděl rýže a od Ine se očekávalo, že bude připravena, aby sloužila v ženské části jeho hradu. Byla jednou ze tří lékařů, kteří byli přítomni u porodu Munenariho ženy Jošiko v roce 1867.[14] Ine měla v Uwadžimě mnoho práce a během 60. let 19. století často cestovala mezi Uwadžimou a Nagasaki. Munenari se přimluvil za jejího otce a Šúza, když byli v roce 1861 zatčeni v Edu anticizineckou frakcí.[13] Šúzó byl propuštěn v roce 1865 a vrátil se do Uwadžimy, kde se v roce 1866 oženil s Takako.[14] Siebold se vrátil do Evropy v dubnu 1862 a do Japonska se již nikdy nevrátil.[1] Ineina matka zemřela v roce 1869. V této době Ine studovala porodnictví v Nagasaki u Antoniuse Bauduina, který byl průkopníkem v ovariotomie a byl jmenován na národní lékařskou školu Tókó v Tokiu, které bylo právě přejmenováno na Tokio.

Poté co se odstěhoval, odstěhovala se do Tokia i Ine.[15] Zde se setkala s nevlastním bratrem své dcery Takako, Kendóem, synem Sókena Išiiho. Ine v Tokiu udržovala kontakt se svým polovičním bratrem Alexadrem, který pracoval pro britské velvyslanectví a dalším nevlastním bratrem Heinrichem, který v Tokiu pracoval jako tlumočník pro rakousko-uherské velvyslanectví.[16]

Ine v pokročilém věku s dcerou Takako

V roce 1873 Ine získala díky svým kontaktům s Jukičim Fukuzawou a západními vzdělanci přístup, aby mohla asistovat u porodu Haruko Micuko, která byla konkubínou císaře Mejdžiho. Dítě se narodilo mrtvé a Micuko zemřela o několik dnů později. Ine za své úsilí obdržela značnou částku 100 jenů. Šúzó a Takako se v roce 1876 přestěhovali do Ósaky, kde Šúzó pracoval ve zdejší nemocnici. V roce 1877 onemocněl a zemřel.[17] Takako po krátké známosti otěhotněla a v roce 1879 porodila chlapce, kterého Ine adoptovala jako svého dětice a pojmenovala Šúzó. Takako se poté provdala za doktora Taisukeho Jamawakiho s nímž měla další tři děti.

Ine se vrátila do Nagasaki, kde v roce 1884 získala licenci jako porodní asistentka. V roce 1889 se vrátila do Tokia a v roce 1895 odešla do důchodu.[18] V té době se rodina přestěhovala do domu v západním stylu, který postavil Heinrich v tokijské části Azabu.[17] Zde Ine zemřela 23. srpna 1903, poté co snědla úhoře a meloun, z čehož údajně dostala otravu jídlem.[19]

Ine si užívala společenskou podporu, které se jí dostávalo od komunit vzdělanců v západní medicíně a vysokého uznání studentů a kolegů, a také finanční podporu od svého otce.[18] Ine údajně měla světlou pleť, trochu vlnité hnědé vlasy a modré oči.[3] Nikdy se neprovdala.[18] Později ve svém životě preferovala neodhalovat svůj smíšený původ.[10]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kusumoto Ine na anglické Wikipedii.

• LAMBOURNE, Lionel. Japonisme: Cultural Crossings Between Japan and the West. 1. vyd. [s.l.]: ‎ Phaidon Press, 2007. 240 s. (anglicky)
• NAKAMURA, Ellen. Working the Siebold Network: Kusumoto Ine and Western Learning in Nineteenth-Century Japan. [s.l.]: Japanese Studies, 2008. Dostupné online. S. 197–211. (anglicky)
• MATSUDA, Makoto. Katsute Kanehiro ni zaigaku shita kyōmi aru jinbutsu sono hitotsu: Siebold no sōzon Kusumoto Shūzō" かつて慈恵に在学した興味ある人物 その一 シーボルトの曾孫・楠本周三. [s.l.]: [s.n.], 2007. (japonsky)
• LEUPP, Gary P. Interracial Intimacy in Japan: Western Men and Japanese Women, 1543-1900. [s.l.]: A&C Black, 2003. 313 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-6074-5. (anglicky)
• URABE, Mamoru. Kindai igaku wa sanfujinka kara hajimatta 近代医学は産婦人科から始まった. [s.l.]: Kinmui News, 2015. Dostupné online. (japonsky)
• HAMILTON, Walter. Children of the Occupation: Japan's untold story. [s.l.]: UNSW Press, 2012. 580 s. ISBN 9781742241401. (anglicky)
• MAE, Mičiko; LENZ, Ilse. Getrennte Welten, gemeinsame Moderne?: Geschlechterverhältnisse in Japan. [s.l.]: Springer-Verlag, 2013. 317 s. Dostupné online. ISBN 9783322914040. (německy)
• TSUBOTA, Itsuo. Bakumatsu ishin no josei 幕末維新の女性. Tokio: Akatsuki Kyōiku Tosho, 1982. 147 s. Dostupné online. (japonsky)

• Ginko Ogino, první lékařka v Japonsku
• Jajoi Jošioka, zakladatelka první lékařské školy pro ženy v Japonsku