Hugo František Königsegg-Rottenfels

V pořadí třetí litoměřický biskup se narodil do významné šlechtické rodiny. Jeho otec byl Leopold Vilém hrabě Königsegg-Rottenfels, dědičný držitel Aulendorfu a Staufu. Byl současně i císařským vicekancléřem a v roce 1689 obdržel český inkolát. Jeho matka byla Marie Polyxena, rozená hraběnka ze Scherfenbergu.[2] Narodil se 7. května 1660 a při křtu dostal jménu Hugo František. Jeho mladší bratr František Antonín (1672–1744) byl velkopřevorem Maltézského řádu v Čechách, nejmladší bratr Lothar (1673–1751) dosáhl v armádě hodnosti polního maršála a byl vyslancem v několika evropských zemích.

Od počátku byl rozhodnutím rodičů určen pro duchovní kariéru. Ta začala již ve věku 11 let, kdy 25. února 1671 obdržel od apoštolského nuncia ve Vídni arcibiskupa Antonína Pignatella nižší svěcení. 12. srpna 1671 se stal kanovníkem ve Štrasburku. Dne 5. května 1687 byl jmenován velitelem pevnosti Salcburk. Na kněze byl vysvěcen 20. května 1690 salcburským arcibiskupem Janem Arnoštem Thunem. Roku 1691 se stal proboštem v Solsstu ve Vestfálsku. Většinu života prožil v Německu a Rakousku, kde se stále více angažoval v politice. Jeho prohabsburská činnost upevnila císaře Leopolda I. a ten ho určil nástupcem 2. litoměřického biskupa Jaroslava Ignáce Šternberka. Do Čech přijel poprvé ještě nevysvěcený v roce 1692, aby převzal titul probošta pražské kolegiátní exemptní vyšehradské kapituly, ovšem instalace do této funkce proběhla až 2. května 1698.[2] Bylo to po intervenci jeho otce z Vídně, který se kapituly dotázal zda musí být syn do určité doby instalován a zda musí v Praze žít. Vyšehradská kapitula odpověděla, že to není nezbytně nutné, a proto byla instalace tedy odložena o šest let na rok 1698. Proboštu vyšehradskému patřil mimo jiné i zámek a statek v Žitenicích. Zámek se proboštu Königseggovi líbil, oblíbil si i okolní krajinu a tudíž ho nechal přestavět. Přestavba žitenického zámku byla dokončena v roce 1699. Během svého pobytu v Čechách ho arcibiskup Josef Klement Wittelsbach jmenoval děkanem kapituly v arcibiskupství v Kolíně nad Rýnem. Kolínští arcibiskupové měli od roku 1273 do roku 1794 svou rezidenci v Bonnu. Další tituly jimiž byl obdařen byly: 15. ledna 1708 jmenování císařským zplnomocněncem v Dolnorýnském kraji, dále pak se stal nejvyšší hofmistrem a tajným radou v Bonnu.

Biskupský erb Huga Františka Königsegga-Rottenfelse

Pokoušel se získat biskupský titul. Nejprve v Hradci Králové. Ten však roku 1702 dostal Tobiáš Jan Becker, který se tak stal se 5. sídelním biskupem královéhradeckým. Hrabě Hugo František Königsegg tedy požádal o biskupství litoměřické. Ovšem zde působil zcela zdravý a velmi aktivní 2. litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Ten se proti Königseggovu jmenování koadjutorem (biskupem s nástupnickým právem) bránil, ale protestoval marně. Císař na jmenování trval. Do záležitosti zasáhl papežský stolec, protože o jmenování Königsegga do Litoměřic nebyl předem informován a jmenování bylo zamítnuto. Tehdy 32letý Königsegg zůstal tedy v Bonnu. Byl to však jeho první neúspěch v dosavadní kariéře. Litoměřický biskup Šternberk zemřel 12. dubna 1709 a Königsegg žádost o funkci zopakoval. Papežské potvrzení na funkci litoměřického biskupa přišlo 27. ledna 1710. Co se týče obročí, mohl podržet obročí v Kolíně nad Rýnem, Bonnu a Štrasburku, ostatních se musel vzdát.

Vysvěcen na biskupa byl 7. července 1711[3] v Bratislavě. Do Litoměřic se však od svého biskupského svěcení přesunul až o 5 let později. Do té doby pobýval v Bonnu. V úředních věcech ho v té době zastupoval generální vikář Tobiáš Hübner[3] (1712–1714). 11. října 1716 se konala jeho biskupská intronizace v litoměřické katedrále sv. Štěpána. Při ní byly rozhazovány zlaté a stříbrné pamětní mince s datem 4. října 1716[3] – dnes numismatická vzácnost.

V Litoměřicích pobyl pouze jeden rok. Jeho úřední agendu vyřizoval generální vikář Gottfried Hoffer z Lobenštejnu v úřadu v letech 1715–1720. V době nepřítomnosti Königsegga v litoměřické diecézi vykonával za něho svěcení královéhradecký biskup Jan Adam Vratislav z Mitrovic, jeho pozdější nástupce v biskupském stolci v Litoměřicích.

Katedrála sv. Štěpána byla ve špatném stavebním stavu a hrozilo nebezpečí zřícení východního chóru. To přimělo Königsegga k rozhodnutí budovu zrekonstruovat. Rekonstrukce byla hrazena z tzv. solní pokladny nákladem 40 tisíc zlatých. Katedrála neměla věž, ale Königsegg dal položit 23. prosince 1716 základní kámen k její výstavbě. Celý litoměřický tzv. dómský pahorek, dal ohradit zdí s branami. Za důkladnou opravu katedrály, protože na stavbě se jak v klenbě i na stěnách objevily nebezpečné trhliny, obdržel titul: (latinsky) „Restaurator Ecclesiae cathedralis“.[1]

Za Königseggova episkopátu měla diecéze 79 duchovních.[4] Římskokatolických věřících žijících v diecézi se počítalo asi na 150 tisíc. Podařilo se mu získat dalších 24 tisíc zlatých ze solní pokladny. Ty byly použity pro založení dvou nových kanonikátů v katedrální kapitule. Vznikl tak tzv. 1. a 2. königseggiánský kanonikát.

V roce 1717 se vrátil do Bonnu a tam se ujal svých funkcí, které vykonával až do smrti. Litoměřice, kde byl sídelním biskupem, již nikdy nenavštívil. Zemřel 6. září 1720 na zámku v Bonnu.[4] Přechodně byl pohřben z v kapli sv. Barbory na zámku, kde žil, z důvodu nepřítomnosti kurfiřta a kolínského arcibiskupa. Když se kurfiřt vrátil, bylo Königseggovo tělo přeneseno do tzv. chóru sv. Petra, v kryptě pod varhanami, kde byl již pohřben kolínský arcibiskup Siegfried hrabě z Westerburgu (1274–1297). Když v roce 1794 obsadili Bonn Francouzi, byla krypta zničena. V Münsteru za zdí původní krypty v dutině se ve 20. století nalezly kosti, které výzkum určil jako pozůstatky kolínského arcibiskupa a litoměřického biskupa Königsegga. Ty pak byly znovu pohřbeny v rajském dvoře křížové chodby spolu s dalšími neznámými kosterními pozůstatky tamních duchovních.