Hugenoti (opera)

Hugenoti jsou velká opera o 5 dějstvích. Děj se odehrává v srpnu 1572 v Tourraine a v Paříži

Druhé dějství

Byla to Markéta z Valois, jež pozvala k sobě Raoula, a zvěstuje mu, že na záruku míru mezi katolíky a hugenoty se má on zasnoubit s katolickou šlechtičnou Valentinou, dcerou hraběte de Saint Bris. Raoul souhlasí, dokud dívku nespatří, když však pozná, že je to právě ta dívka, kterou považuje za milenku Neversovu, zasnoubení s ní odmítá. Otec dívky i hrabě Nevers mu za tuto urážku hrozí pomstou.

Scéna z pátého dějství Meyerbeerových Hugenotů, dobová ilustrace.

Tato opera byla pravděpodobně nejúspěšnějším dramatickým dílem 19. století. Příčin bylo hned několik. Prvním byl námět. Třicátá léta, ve kterých bylo módou ukazovat na operním jevišti sociální a náboženské problémy, byla pro premiéru díla zvláště vhodnou dobou. K tomu přistoupila Meyerbeerova hudba a dramatické zpracování s nesmírně dlouhými, pěvecky náročnými áriemi, s řadou nápovědí a charakterizačních motivů historizujících - dílo mělo zaručený úspěch. Je charakteristické, že málokdy byla Meyerbeerova opera dávána v úplnosti. Vynechala li se třetina čísel, nevadilo to, neboť dějová srozumitelnost i logika příběhu byly zcela vedlejší. Postavy Raoula, Neverse, Valentiny i drastická postava Marcelova s jeho árií, napodobující válečnou vřavu, byly senzačními operními zjevy celých desetiletí 19. století. Poněvadž pak opera dávala sólistům příležitost k úspěchu, udržovala se na repertoáru i přes stovky výtek, adresovaných jí ze stanoviska pokrokového a ideového umění.Text stránky.[1]

Hugenoti byli v Čechách hráni nejprve v německém překladu v Brně v r. 1839. Následujícího roku, 30. května 1840, se objevili jako Welfen und Ghibellinen (Guelfové a Gibelíni) na jevišti pražského Stavovského divadla Představení řídil tehdejší kapelník František Škroup. Od května 1848 byli hráni pod svým původním názvem. Česky byli uvedení ještě ve Stavovském divadle 13. ledna 1850 jako Hugenoti, čili krvavá svatba v Paříži. V Prozatímním divadle byli uvedeni poprvé 30. října 1864 a dosáhli zde velmi vysokého počtu repríz. Rovněž další divadla nechtěla zůstat pozadu, v Plzni byli nastudováni 4x, v Brně 3x, operu uvedla také divadla v Ostravě a v Olomouci. Představení Hugenotů v německém olomouckém divadle dirigoval 15. ledna 1883 tehdy ještě mladý Gustav Mahler.

Po Smetanově Libuši byli Hugenoti druhou operou, která nastupovala na jeviště Národního divadla 19. června 1881 ve výpravě Brioschiho, Burghardta a Kautského.Výprava byla zřejmě velmi zdařilá, neboť se proti ní v tisku neobjevovaly žádné výhrady, jen samé chvály. Ocenil ji např. i přísný kritik Otakar Hostinský.

První provedení Hugenotů po požáru Národního divadla 27. února 1884 předchozí inscenaci co do vizuální působivosti ještě předčilo. Tehdy se např. objevil vodotrysk s živou vodou a jiné vymoženosti tehdejšího divadelnictví. Hugenoti se v pražském Národním divadle hráli až do sezóny 1915-1916, v Novém německém divadle dokonce až do sezóny 1935-1936.[2]

Hugenoty můžeme označit přímo jako „operu kasovní“, nejúspěšnější operu 19. století. Jen v pařížské Opeře byla do r. 1903 hrána 1000krát. Publikum bylo vysloveně elektrizováno prudkými dějovými kontrasty a zvraty, a také charakteristicky moderní zvukovou řečí opery. Např. duet Raoula a Valentiny ze 4. aktu platil v té době za ztělesnění moderního operního duetu vůbec. Ve stále se navracejících krizových dobách pařížské opery se stalo Meyerbeerovo hlavní dílo nejpřitažlivějším operním titulem.

Ovšem Meyerbeer neoslnil všechny. Zejména intelektuálně zaměření současníci jako Heine, Wagner a jmenovitě Schumann vznášeli proti dílu své námitky. Považovali je za příliš povrchní, nemorální z hlediska zpracování námětu, někteří Meyerbeera dokonce považovali za pouhého operistického kramáře a „spekulanta na operní burze“ (Wagner).

Robert Schumann v roce 1850 daguerreotypie

Operu velmi ostře odsoudil ve svém listu Die neue zeitschrift für Musik Robert Schumann.

Jakýsi duchaplný člověk posoudil hudbu i děj výstižně, když řekl, že se odehrávají buďto v nevěstinci nebo v kostele. Nejsem žádný moralista, ale dobrého protestanta pobuřuje, když slyší svou nejdražší píseň hulákat na prknech, pobuřuje ho, když vidí nejkrvavější drama z dějin svého náboženství sníženo v jarmareční frašku, aby z toho byly peníze a senzace, pobuřuje ho opera počínajíc overturou se svou směšně vulgární svatostí a končící závěrem, podle něhož bychom měli být co nejdříve za živa spáleni. Ohromit, nebo lechtat, to je Meyerbeerovo hlavní heslo a také se mu to u luzy daří. Leccos lepšího by se mohlo upírat jen záští, tak je působivá Marcelova bitevní píseň a duet Raoula a Valentiny pro svou hudební propracovanost a plynulost myšlenek. Co je to ale proti vulgárnosti, znetvořenosti, nepřipravenosti, nemravnosti a nehudebnosti celku?[3]

Podobných kritik se od dob Schumannových obětovalo stále více. Zatímco však ostatní Meyerbeerovy opery svoji působivost víceméně ztratily a na konci 19. století se již počaly z repertoáru vytrácet, Hugenoti měli pro operní publikum stále jistou přitažlivost, pramenící zřejmě z efektního libreta a mnoha zajímavých hudebních úseků. Ačkoli dnes obecně Meyerbeerovy opery náleží historii, jsou Hugenoti stále jeho nejhranějším titulem.

• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 359–361.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hugenoti na Wikimedia Commons