Hrabiš ze Švábenic

Přemysl Otakar II. (Gelnhausenův kodex)

Narodil se jako syn Idíka I. ze Švábenic a jeho první neznámé manželky, která zřejmě pocházela z rodu Hrabišiců, čemuž odpovídá i Hrabišovo jméno, jenž je pro tento rod typické. V pramenech se poprvé objevil po boku svého otce a bratra Všebora I. na listině vydané králem Přemyslem Otakarem II. někdy v roce 1255 v Brně.[1]

Znovu na listině Přemysla Otakara II. Hrabiš s otcem a bratrem Všeborem svědčil v polovině února 1262. S otcem následně koncem března příštího roku v Hradci Králové svědčil na Přemyslově listině vydané ve prospěch litomyšlského kláštera. Poté se Hrabiš z pramenů na čas vytratil. Na přelomu let 1267 a 1268 se Hrabiš po vzoru svého otce s bratrem Všeborem možná zúčastnil druhé křížové výpravy Přemysla Otakara II., byť to není v pramenech výslovně potvrzeno. V králově blízkosti se Hrabiš doložitelně ocitl až 27. března 1268 v Písku. V tu dobu byl už možná mrtvý Hrabišův otec Idík, jenž je v pramenech naposledy zmíněn v únoru roku 1268. Hrabiš s bratrem Všeborem a synovci Vilémem a Kojatou poté figuroval na falzu rozsudku Přemysla Otakara II. ve sporu mezi hradišťským kláštera a pány ze Šternberka hlásícím se do roku 1269. V únoru 1270 měl Hrabiš vystupovat jako svědek na Přemyslově listině vydané ve prospěch velehradského kláštera, ale i tato listina je pravděpodobně falzum.[2]

Letecký pohled na centrum města Šumperku

Hrabiš se patrně věnoval kolonizaci rozsáhlého území dnešního Šumperska, což dokazují i jména místních vesnic – Hrabenov, Hrabešice, Hrabišín a Hrabová. Šel tak ve stopách svého otce, který kolonizoval zase území dnešního Trutnovska. Na Šumpersku Idík zřejmě získal hrad Úsov, na kterém Hrabiš poté patrně sídlil, protože se po něm i psal.[3] Ladislav Hosák se domníval, že Hrabiš v této oblasti založil v 70. letech 13. století i samotný Šumperk,[4] jakkoli toto tvrzení není v pramenech nijak doloženo.[5] Kvůli tomu, že se vesnice Hrabešice a Hrabišín nachází v blízkosti hradu Rabštejna, předpokládal Hosák, že Hrabiš založil i tento hrad. Podle Hosáka by jeho německé jméno Rabštejn mohlo v překladu znamenat Hrabišův kámen a ne Havraní kámen, jak se většinou uvádí.[6][pozn. 1] Hrad Rabštejn se však v pramenech poprvé objevuje až roku 1318. David Papajík se sice přiklání spíše k možnosti, že Hrabiš tento hrad nevybudoval, protože se po něm nikdy nepsal, zároveň ale Hosákův výklad úplně nevylučuje.[8]

Pečeť Smila z Lichtenburka

Když v roce 1269 zemřel český šlechtický předák Smil z Lichtenburka,[9] oženil se Hrabiš s jeho manželkou Alžbětou z Křižanova, dcerou zesnulých Přibyslava a Sibyly z Křižanova. Kdy k sňatku přesně došlo, není známé.[10] S Alžbětou Hrabiš vyženil čtyři děti – Smila, Oldřicha, Rajmunda a jednu dceru neznámého jména. Podle Jana Urbana si však Alžběta své nezletilé děti k Hrabišovi na Moravu nepřivezla a dala je někam na vychování.[11] Sňatkem s Alžbětou z Křižanova se Hrabiš ocitl ve vybrané společnosti, neboť jeho tchán Přibyslav byl významný šlechtic z českomoravského pomezí a tchyně Sibyla byla vysoce urozená dáma z daleké Sicílie. Tři dcery, které ze svazku Přibyslava a Sibyly vzešly, se provdaly za nejvlivnější velmože své doby – svatá Zdislava se vdala za Havla z Lemberka, Eufemie za zakladatele žďárského kláštera Bočka z Jaroslavic a ze Zbraslavi[12] a zmíněná Alžběta nejprve za Smila z Lichtenburka[13] a podruhé právě za Hrabiše. Otázkou zůstává, zda to byla Alžběta, která Hrabišovi porodila syny Všebora II., Idíka II. a Mikuláše II.[14] Jan Urban například soudil, že Hrabiš měl své tři syny z prvního manželství a Alžběta byla až jeho druhou manželkou.[15] Hrabiš však nebyl jediný z rodu pánu ze Švábenic, který se oženil s příslušnicí rodů z okolí žďárského kláštera. Tak Hrabišův bratr Vítek z Úpy se oženil s dcerou zmíněného Hrabišova švagra Bočka Anežku ze Zbraslavi a druhá manželka Hrabišova otce Idíka Markéta, která Idíkovi porodila právě Vítka, mohla být zase dcerou Zdislavy a Havla z Lemberka, tedy sestřenicí Idíkovy snachy.[16]

Dne 21. ledna 1278 Hrabiš s bratrem Vítkem svědčili na brněnském Špilberku na listině třech sudí, mezi nimi byl i Hrabišův bratr Všebor, jež rozsoudila spor mez dvěma sestrami z Moravských Málkovic a žďárským klášterem. Téhož dne na Špilberku tatáž sestava sudích vydala další listinu, jež tentokrát řešila spor mezi Pardusem z Horky a hradišťským klášterem. V řadě svědků této listiny figuruje jistý Hrabiš z Lysic,[17] jehož Miroslav Plaček ztotožnil s Hrabišem ze Švábenic.[18] Plačkovu hypotézu podpořil i David Papajík. Pro Plačkovu teorii svědčí především to, že Hrabišova přítomnost v Brně je k 21. ledna 1278 výše zmíněnou listinou doložena.[19] Pokud by Hrabiš z Lysic byl doopravdy identický s Hrabišem ze Švábenic, znamenalo by to, že Hrabiš ze Švábenic vlastnil panské sídlo v Lysicích,[20] jenž možná i založil, protože to o něm je nejstarší zmínka vůbec.[21]

Pečeť Gerharda z Obřan

Roku 1283 se Hrabiš zúčastnil prvního rodového shromáždění Ronovců a s nimi spřízněných rodů pánů z Kunštátu a pánů ze Švábenic ve žďárském klášteře, jejichž tradice založená Jindřichem z Lichtenburka se udržovala až do konce 14. století. Účastnili se ho zmíněný Jindřich z Lichtenburka s bratrem Smilem, Oldřichem a Rajmundem, Gerhard ze Zbraslavi a Obřan, Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu se syny Bočkem a Bohušem, Hrabiše ze Švábenic se syny Všeborem II., Idíkem II. a Mikulášem I., a Hrabišův bratr Vítek ze Švábenic se syny Bočkem a Gerhradem.[22] Hrabišova přítomnost na tomto shromáždění opět dokazuje jeho blízké vztahy ke žďárskému klášteru a jeho zakladatelům. Na listině, která na tomto shromáždění vydána, je Hrabiš uveden s přídomkem „z Bobrové“. Jednalo se o hrad Bobrovou na jižní Moravě, který Hrabiš před rokem 1283 nechal vystavět a na němž sídlil.[23]

Miniatura Václava II. (Zbraslavská kronika)

Sraz ve žďárském klášteře se odehrával v době, kdy se po celé zemi šířila anarchie provázená loupením, všemožným válčením, hladomory a epidemiemi,[24] jenž vypukla poté, co byl v bitvě na Moravském poli poražen a zabit král Přemysl Otakar II.[25][26] a faktické vlády v Čechách se ujal poručník nezletilého dědice trůnu Václava II., Ota V. Braniborský, jenž Václava internoval do Německa. Období Otovy poručnické vlády v Čechách bývá označováno jako zlá léta. Vláda Oty Braniborského skončila o rok později, když se do Čech z exilu vrátil Václav II.[27] Vlády nad Čechami se následně zmocnila oligarchická skupina šlechtických předáků v čele s vůdcem Vítkovců Závišem z Falkenštejna.[28][29] Josef Vítězslav Šimák se domníval, že Hrabiš a jeho příbuzní v této době patřili mezi odbojníky proti Závišově nadvládě.[30] Šimákovo tvrzení však vyvrátil David Papajík. Podle Papajíka Šimáka zmátlo Hrabišovo blízké příbuzenství s Gerhardem ze Zbraslavi a Obřan, synem Hrabišova švagra Bočka ze Zbraslavi,[31] jenž se spolu s Milotou z Dědic předtím aktivně podílel na odboji proti Otovi Braniborskému, kvůli čemuž byl roku 1282 dokonce i uvězněn.[32] Hrabišův synovec Gerhard z Obřan byl po návratu Václava II. ale propuštěn a jmenován do funkce moravského podkomořího. Již roku 1286 se však Gerhard králi z neznámého důvodu znelíbil a byl svého úřadu zbaven. Následně se Václavovi na Špilberku pokořil a přislíbil, že nadále nebude škodit králi ani celé zemi,[33] u čehož byl přítomen i Hrabiš.[31] Ani Záviš z Falkenštejna se však u moci dlouho neudržel, v roce 1289 byl zatčen a faktické vlády v zemi se konečně ujal sám Václav II.[34]

V květnu a březnu Hrabiš s bratrem Vítkem pobýval v Brně na dvoře Václava II., odkud o něm pochází poslední zmínky v pramenech. Tehdy Hrabiš poprvé a naposledy použil přídomek „ze Švábenic“, což byl hrad, jenž zdědil po svém otci. V roce 1296 pak podle kroniky Jindřicha Řezbáře zemřel. Hrabiš zesnul ve stejném roce jako jeho manželka Alžběta a švagrová Anežka ze Zbraslavi.[35]

• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. Dostupné online.
• PAPAJÍK, David. Švábenicové: Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha: Lidové noviny, 2009. 552 s. ISBN 9788074220043.
• POKORNÝ, František. Švábenice: rod pánů ze Švábenic. Brno: Musejní spolek, 1970. 310 s.
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online.
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
• ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 721 s. ISBN 978-80-7422-118-7.

• Encyklopedické heslo ze Švabenic v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích