Horní Bříza

Ves Březí je historicky doložena v letech 1180–1182. Asi o 40 let později ji kníže daroval Ratmírovi ze Skviřína a ten odkázal plaskému klášteru, aby si zajistil spásu duše. Darování potvrdil roku 1232 král Václav I. Osud Březí byl tak na staletí svázán s plaským klášterem.

V roce 1366 se objevuje první zmínka o sousední vsi Čermné, oddělené od Březí potokem. V Březí na pravém břehu bylo 9 lánů, v Čermné na levém břehu 12 lánů. Opat Mikuláš tehdy zavedl zákupní právo, podle kterého měli poddaní právo zůstat na své usedlosti, pokud řádně odváděli naturální a peněžité dávky, případně robotu. Od doby husitských válek byl plaský klášter nucen svůj majetek zastavovat a obě vsi často měnily majitele. Albrecht z Kolovrat udělil vsím roku 1499 právo odúmrti a právo svobodného stěhování. Roku 1539 se majitelem stal Florián Gryspek z Gryspachu, který na svých statcích vydal Řád selský čili Artikulové soudní a v roce 1558 nechal sepsat první urbář – knihu, kde byl zaznamenán veškerý majetek panství i poddaných a jejich povinností. Březí postupem času splynulo s Čermnou.

Vzhled obce se po staletí neměnil. I podle Tereziánského katastru z roku 1718 bylo v Březí celkem 12 sedláků, hajný a kovář. Za panování Josefa II. byl klášter zrušen, majetek převzala náboženská matice a od ní ho roku 1826 koupil kníže Václav Kliment Metternich. V roce 1839 byla postavena kaplička a zavedeno číslování domů. Průmysl začal pronikat i do těchto zemědělských krajin. Na Horách byly vitriolové hutě, sirné hutě a v roce 1819 se na Čabalkách začalo těžit uhlí. V roce 1848 se Hořejší Březí stalo samostatnou obcí s vlastní samosprávou. Prvním starostou byl Václav Matějovec. V té době tu bylo 27 domů a 259 obyvatel.

V roce 1865 obec zachvátil velký požár, který změnil její tvář. Kvůli požáru zde několik požárem postižených sedláků vystavělo u žilovské silnice společnou cihelnu. Další důležitá událost nastala v roce 1871, protože se začala stavět Plzeňsko-Březanská dráha, která procházela i Horní Břízou. Dráhu budovala soukromá společnost v čele s Antonínem ze Starchů, knížetem Metternichem, hrabětem Černínem a hrabětem Lažanským z Manětína. O dráhu mnoho místních zájem neprojevilo a tak i kvůli snaze společnosti mít stanici co nejblíže polesí dráha celou obec téměř míjela. Mnozí proto také dráhu se stanicí vzdálenou 2,5 km od obce ignorovali.

Výrazný zlom však nastal až v letech osmdesátých, kdy tu byl objeven kaolin. Roku 1882[3] začal v polesí Toku těžit kaolin významný rokycanský podnikatel a báňský odborník Johann Fitz. Postavil plavírnu a v roce 1886 zavedl i výrobu keramického zboží. Stal se tak zakladatelem podniku, který si přes sto let udržoval dominantní postavení v keramickém průmyslu. Obec v té době měla 43 domů a 349 obyvatel se začala rychle rozrůstat. Pro dělníky a úředníky se stavěly domy, budovaly se silnice a vznikaly nové živnosti. Roku 1889 byla otevřena nová škola, později pošta, zdravotní středisko, četnická stanice a postaveno bylo i nové nádraží. Roku 1890 cihelna vystavěná sedláky zanikla ale po první světové válce v roce 1920 stavitel Karel Prach pocházející z Příšova cihelnu rekonstruoval a vybudoval moderní cihlářský podnik. V roce 1903 byla zbourána původní železniční stanice, ale téhož roku byl dokončena nová budova zastávky – čp. 28, nicméně v současné době je již budova samotná dlouho mimo provoz. Dne 16. září 1906 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V roce 1943 byla postavena druhá železniční zastávka (Horní Bříza zastávka).[4]

• Okolí potoka Bělá: nivní sediment (kenozoikum,kvartér) – převážně hlína, písek a štěrk[5]
• Většina území (a téměř celá zastavěná plocha): pískovce (paleozoikum, karbon) - pískovec, slepenec, prachovec, jílovec, uhlí, tuf, tufit[5]
• Část území: pískovec, slepenec, prachovec, jílovec[5]