Koncentrační tábor Flossenbürg

Flossenbürg založili nacisté jako tábor pro „antisociální“ (vesměs političtí oponenti) a „kriminální“ živly. Umístění tábora bylo vybráno tak, aby vězni mohli být využiti jako bezplatná pracovní síla pro nedaleké žulové lomy. Ty patřily firmě Deutschen Erd- und Steinwerken (DESt - Německé zemní a kamenické práce) vlastněné SS. Flossenbürg náležel do druhé generace nacistických táborů. Je jedním z prvních, v nichž byla uplatňována nová forma teroru pod heslem „Vernichtung durch Arbeit“ (likvidace prací). Vězňové zde museli velmi tvrdě pracovat, aniž by za to dostávali odpovídající stravu a zdravotní péči, přičemž za každý přestupek byli nelítostně trestáni.

Během 2. světové války pocházela většina vězňů poslaných do Flossenbürgu a jeho přibližně 100 pobočních táborů z Němci okupovaných východních zemí. Vězni byli ubytováni v 16 dřevěných barácích, krematorium leželo v údolí hned vedle tábora. Počet baráků se postupně zvyšoval. V září 1939 převedly jednotky SS 1 000 politických vězňů do Flossenbürgu z Dachau.

V letech 1941-1942 bylo do tábora dovezeno 1 500 polských zajatců, většinou členů polského hnutí odporu. V červenci 1941 stráže SS zastřelili 40 Poláků na střelnici mimo tábor. Do září 1941 esesmani popravili asi třetinu z těchto polských zajatců.

Koncem roku 1941 zde Němci popravili asi 1 000 sovětských válečných zajatců. Kvůli přílivu sovětských zajatců byl v táboře zřízen speciální vnitřní tábor. Jejich popravy sporadicky pokračovaly až do roku 1944. V táboře Mülsen St. Micheln, což byla pobočka Flossenbürgu, došlo 1. května 1944 k povstání vězňů. Ti zapálili své pryčny a zabili několik kápů. Stráže SS povstání potlačily, přičemž žádný z vězňů nepřežil. Část povstalců Němci převezli do Flossenbürgu, kde je později popravili.

V únoru 1943 žilo v hlavním táboře Flossenbürg přes 4 000 vězňů. Více než polovina z tohoto počtu byli političtí vězni - Sověti, Češi, Nizozemci a Němci. Téměř 800 dalších byli němečtí kriminálníci, více než 100 homosexuálů a 7 Jehovistů. V průběhu války vzrůstala potřeba nucené práce pro potřeby Třetí říše. Výsledkem bylo zřízení mnoha pobočních táborů (Němci je nazývali Außenlager), které patřily pod Flossenbürg. Celkem jich vzniklo asi 100 a nacházely se hlavně v jižním Německu a na západě bývalého Československa.

Pohled na tábor v dubnu 1945, krátce po osvobození

Od 1. září 1944 se tábor stal výcvikovým centrem pro obrovské množství ženských strážných (Aufseherinnen), které se rekrutovaly většinou z továrních dělnic v Německu a Polsku. Bylo vycvičeno přes 500 žen, které pak sloužily v pobočných táborech Dresden Ilke Werke, Freiberg, Helmbrechts, Holleischen (Holýšov), Leitmeritz (Litoměřice), Mehltheuer, Neustadt (u Koburgu), Nürnberg-Siemens, Oederan, Zwodau (Svatava u Sokolova) a dalších.

V roce 1945 zahrnoval táborový systém Flossenbürgu a jeho pobočných táborů na 40 000 vězňů, z čehož bylo téměř 11 000 žen. Vězni pracovali především ve zbrojním průmyslu a v lomech. Stejně jako vězni v ostatních nacistických táborech trpěli podvýživou, nemocemi, přepracováním a krutým zacházením.

Krematorium

Odhaduje se, že mezi dubnem 1944 a dubnem 1945 bylo zabito více než 1 500 vězňů. Došlo k instalaci 6 nových šibenic. Koncem války přesáhl počet mrtvých kapacitu krematoria. Výsledkem bylo, že esesmani začali těla házet na hromadu, kterou poté polili benzínem a zapálili. Vězni odsouzení na smrt byli drženi o hladu a samotě v tmavé kobce zvané „bunkr“ předtím, než byli popraveni.

Léto

• 4:00 hod. budíček
• 5:15 hod. nástup s počítáním
• 6:00-12:00 hod. práce
• 12:00-13:00 hod. oběd
• 13:00-18:30 hod. práce
• 19:00 hod. večerní nástup s počítáním (trval asi 1 hodinu)
• 20:45 hod. „Všichni v barácích“
• 21:00 hod. „Všichni v postelích“ (světla zhasnuta)

Zima

• 5:00 hod. budíček
• Práce - od rozednění do setmění

• Jack Agazarian, britský agent Secret Intelligence Service.
• Dietrich Bonhoeffer, německý luteránský pastor a teolog.
• Wilhelm Canaris, velitel zpravodajské služby Abwehr v letech 1935–1944. Popraven 9. dubna 1945.
• Filip, lankrabě hesenský, pravnuk královny Viktorie, guvernér Hesenska-Kasselu, člen NSDAP. Později od strany odpadl, Hitler měl navíc podezření, že lankrabě má podíl na pádu Mussoliniho. Uvězněn v táboře v září 1943. Věznění přežil a zemřel v roce 1980.
• Ján Golian a Rudolf Viest, slovenští generálové a velitelé Slovenského národního povstání. Zřejmě popraveni v táboře.
• Jaromír Hirschau (v roce 1945 si změnil jméno na Horák) - domažlický muzikant, zpěvák lidových písní.
• Andrij Juščenko, otec bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.
• Václav Hošek, československý olympionik. Zastřelen při pokusu o útěk.
• Záviš Kalandra, český historik a novinář.[1]
• Dmitrij Karbyšev, generál Rudé armády v letech 1943-1944.
• Jan Kefer, český astrolog, hermetik a publicista.
• Ignacy Oziewicz, první velitel polské odbojové armády Narodowe Sily Zbrojne.
• Hjalmar Schacht, říšský ministr hospodářství (1934–1937), prezident říšské banky (1924–1930; 1933–1939).
• Kurt Schumacher, budoucí hlava německé sociální demokracie SPD.
• Kurt von Schuschnigg a jeho žena, rakouský politik.
• Vladimír Škacha, československý voják, příslušník výsadku Silver B.
• Václav Valek JUDr., český právník a člen Sokola.
• Václav Valek ml., student právnické fakulty v Praze.
• Marcel Verfaillie, francouzský komunista a člen protinacistického odboje. Popraven v táboře.
• Jan Francl, ředitel gymnázia Benešov

Současná podoba budovy velitelství tábora

Začátkem dubna 1945, když se americké jednotky začaly blížit k táboru, popravili nacisté skupinu lidí, kteří byli zapleteni do atentátu na Hitlera v červenci 1944. Jednalo se o generála Hanse Ostera, admirála Wilhelma Canarise, rev. Dr. Dietricha Bonhoeffera, Dr. Karla Sacka, Dr. Theodora Strüncka a generála Friedricha von Rabenau. Spolu s nimi byl zabit francouzský odbojář Simone Michel-Lévy, který v táboře organizoval povstání. 20. dubna 1945 začala násilná evakuace 22 000 vězňů. V táboře byli ponecháni jen ti velmi slabí. Cílem pochodu smrti byl lágr Dachau. Předtím, než vězni dosáhli svého cíle, jich více než 7 000 zemřelo vysílením nebo je zastřelily stráže SS. V druhé polovině dubna 1945 byl vypraven transport 2 500 až 3 000 vězňů do koncentračního tábora Mauthausen, dne 21. dubna dorazil transport do Horní Břízy, kde i přes pomoc místních občanů zemřelo 35 vězňů hlady.

Než americká armáda tábor 23. dubna 1945 osvobodila, zahynulo ve Flossenbürgu více než 30 000 vězňů. Vojáci jednotek 90. a 97. pěší divize našli v táborových barácích asi 1 600 nemocných a slabých vězňů.

• SS-Sturmbannführer Jacob Weiserborn – květen 1938 – leden 1939.
• SS-Obersturmbannführer Karl Kunstler – leden 1939 – červenec 1942.
• SS-Hauptsturmführer Karl Fritzsch - červenec 1942 - září 1942.
• SS-Sturmbannführer Egon Zill – září 1942 – duben 1943.
• SS-Sturmbannführer Max Kögel – duben 1943 – duben 1945.

Soud se zločinci z Flossenbürgu začal v Dachau 12. června 1946 a skončil 22. ledna 1947. 46 (někdy se udává 52) bývalých „zaměstnanců“ tábora bylo americkým vojenským soudem obžalováno ze zločinů vraždy, mučení a hladovění vězňů. 40 bylo shledáno vinnými: 15 z nich bylo odsouzeno k smrti, 11 dostalo doživotí a 14 obdrželo trest od 1 roku do 30 let vězení.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Flossenbürg concentration camp na anglické Wikipedii a KZ Flossenbürg na německé Wikipedii.

• GRÜN, Max von der. Dva dopisy Pospischielovi. Doslov. Praha: NZB, 2015. 274 s. ISBN 978-80-905864-3-7.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Koncentrační tábor Flossenbürg na Wikimedia Commons
• Holocaust.cz – Flossenbürg
• Transport smrti v Horní Bříze