Homosexualita a katolická církev

Současný Katechismus katolické církve, shrnuje církevní učení o homosexualitě následovně:

„Homosexualita označuje vztahy mezi osobami mužského nebo ženského pohlaví, které pociťují výlučnou nebo převažující pohlavní přitažlivost vůči osobám stejného pohlaví. V průběhu staletí a v různých kulturách nabývá velmi odlišné podoby. Její psychický vznik zůstává z velké části nevysvětlený. Tradice, opíraje se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velmi závažnou zvrácenost, vždy hlásala, že ‚homosexuální úkony jsou svou vnitřní povahou nezřízené‘. Jsou proti přirozenému zákonu. Zavírají totiž pohlavní úkon před darem života. Nepocházejí z opravdového citového a sexuálního doplňování se. V žádném případě je nelze schvalovat.

Nemalý počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Tato objektivně nezřízená náklonnost je pro většinu z nich zkouškou. Třeba je přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem a vyhýbat se jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace vůči nim. I tyto osoby jsou povolány plnit ve svém životě Boží vůli, a pokud jsou křesťany, spojovat s Pánovou obětí na kříži potíže, se kterými se mohou setkat v důsledku svého stavu.

Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Ctnostmi ovládání se, které vychovávají k vnitřní svobodě, někdy i pomocí nezištného přátelství, modlitbou a s pomocí svátostné milosti mohou a mají postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.“[3]

Hojně citované slovní spojení „vnitřně nezřízený homosexuální úkon“ bývá často chybně chápáno jako podněcující diskriminaci.[4] Toto slovní spojení znamená, že sklon k hříšnému chování nemůže být z hlediska morálky označen za neutrální. Zmatení tužeb a nezřízenost, která vznikla prvotním hříchem, se však v katolické teologii netýká pouze homosexuálních osob, ale každý člověk má určité sklony k nezřízenému chování v jakékoliv oblasti. Během mše svaté zní „…ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem“ a vztahuje se k celé církvi. [5] K některým otázkám sexuální etiky, včetně homosexuálního jednání, se vyjadřuje dokument Kongregace pro nauku víry Persona Humana z 29. prosince 1975. Dokument se staví kladně k podpůrné pastoraci homosexuálních osob a zdůrazňuje stanovisko katechismu.[6]

Z hlediska církve je Bible základním neměnným textem, který má křesťany formovat. Je to text inspirovaný Bohem. Církev sice uznává autorstvím různým osobám, které text sepsaly nebo sesbíraly (například apoštolové nebo jejich učedníci atd.), ovšem vždy za pomoci a skrz působení Ducha svatého.[7] Starý i Nový zákon Bible vznikal v širokém časovém období, proto je rozličný v jednotlivých literárních druzích i svém obsahu. Bibli tak můžeme číst a interpretovat různými způsoby. To značně souvisí s tématem homosexuality v prostředí jednotlivých církví. Biblická exegeze (četba a výklad biblického textu) tak může být ortodoxní (tj. konzervativní, doslovná) nebo může být pojímána volněji (tzv. liberálně). Protože je církev předobrazem společnosti, logicky i v církvi dochází k rozličným názorům. Klérus (kněží a církevní představitelé) a teologové opírají svůj názor na homosexualitu o text Bible, popřípadě o další obecně závazné texty (v případě římskokatolické církve je to Katechismus katolické církve atd.). To je základní interpretační praxe homosexuality.[8] Zároveň je kladen důraz na dlouhodobou tradici. Tradice je v římskokatolické církvi základní teologickou kategorii ospravedlnění.[7]

Ačkoliv některé církevní ortodoxní kruhy používají pro obhajobu odmítavého názoru na homosexualitu dotčené biblickém texty, jejich praktická platnost je dnes značně odlišná než v době vzniku. Patriarchální společnost a role muže a ženy byla v době starověku značně odlišná než dnes. Aplikace biblického textu má dvojí rovinu: praktickou a morální. Znovu zde platí, že církev je předobrazem společnosti a stejně jako společnosti se vyvíjí. Z teologického hlediska zde hraje důležitou roli tradice, v tomto případě tradiční pohled na muže a ženu. Základní textové nálezy, vyjadřující se k homosexuální tematice jsou především Gen 19, 1-13; Soud 19; 1-30; Řím 1,22-27; 1Kor 6,9; 1Tim 1,10; Jud 7, jako nepřímé Gen 1 a 2. Při výběru míst v Bibli, které se výslovně vyjadřují k homosexualitě, se exegeté jednoznačně shodují. Zároveň upozorňují, že je nutné zachovávat si širší pohled, především za pomoci Gen 1 a 2, respektovat výsledky humanitních oborů a revidovat dobově podmíněné úsudky. Z teologického hlediska jsou křesťané služebníci pravdy, nikoliv jejímu vlastníky. Římskokatolická církev rozlišuje u fenoménu homosexuality na sklon, čin a vinu, kterou člověk může takovým činem na sebe uvalit. Podle učení církve není homosexuální sklon vinou, ale není objektivně správný. Dále rozlišuje mezi homosexuální náklonností a chováním. Zatímco homosexuální náklonnost je podle ní neovlivnitelná, a tudíž není sama o sobě hříšná, hříšné je naopak praktikování homosexuálního styku. Po homosexuálech je tedy požadováno žít v celibátu. Zároveň nejsou gayové přijímání mezi kandidáty na kněžství a nemohou být připuštěni k vysvěcení.[9] Zbavení kněžského úřadu lze učinit i zpětně.[10] Mezi základní argumenty proti homosexuální praxi patří často fyziologie a anatomie obou pohlaví a ontologické potissimum sexuality, jehož cílem je vznik nového života. Nejčastějším argumentem pro homosexuální akceptaci je chápání této sexuální orientace jako vrozené dispozice, kterou nelze nikterak ovlivnit. Nelze ji sexuálně a sociálně ignorovat. Katechismus katolické církve (čl. 2357)[11] uvádí, že tradice vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené (jsou mimo patřičný řád stvoření). Znovu se zde uplatňuje pravidlo, že homosexuální styk se jako úkon odlučuje od principu předání života a že tyto styky nejsou plodem lásky a pravého citového (a pohlavního) doplňování mezi mužem a ženou. V pokoncilní době generovalo magisterium církve několik dokumentů, vyjadřující se k homosexualitě (např. O některých otázkách pohlavní etiky, Pastorace homosexuálních osob, Rodina, manželství a fakticky existující soužití atd.)

Značnou pozornost vzbudila exhortace papeže Františka Amoris leatitia (Radost z lásky)[12], která nikterak nemění zavedená pravidla církve vůči homosexuálním, avšak lze z ní vnímat smířlivější pohled než v předchozích dokumentech. Dokument vyzývá k respektu homosexuality.[13] Papež František se vyjadřuje k homosexuálům značně smířlivě[14], což koresponduje s jeho silným pojetím důstojnosti člověka. Zároveň ale zachovává tradiční učení církve, co se týče dílčích i kompexních témat homosexuality a působení homosexuálů v rámci církve.[15] Dochází tak k přepracování některých pojetí sexuálních otázek, což je jedna z velkých výzev dnešní církve. Ta musí nadále zachovávat tradici, avšak akcentovat postavení křesťana v 21. století jako osoby značně individualistické. Nicméně s tematikou homosexuality se pracuje v rámci praktické pastorace. V některých katolických farnostech jsou k dispozici kněží, kteří poskytují pastorační a psychologické aktivity pro osoby ze sexuálních menšin (například v Ostravě[16]). Tato praxe není plošná a liší se od názorového stanoviska představitele příslušné církevní provenience. Platí tak pravidlo, že v církvi existuje nadále více názorů na homosexualitu, přiklánějící se k dichotomii pohledu ortodoxního a liberálního. Církevní učení ve své komplexnosti však nadále zachovává odmítavé stanovisko.[9] Součástí sexuality obecně není pouze fyzické vzrušení, ale pojí se ní schopnost lásky, jako intenzivní lidský pocit, blízký každému křesťanovi. Člověk, který má strach projevovat svoji sexualitu, potlačuje schopnost lásky. Láska je potom základní charakteristikou vztahu člověka a Boha.  

Křesťanská tradice vždy zakazovala jakoukoliv sexuální aktivitu mimo platné manželství. Postoje k homosexualitě se vyvíjely z nauky církevních otců, která značně kontrastovala s řeckým a římským pojetím homosexuálních vztahů včetně pederastie. Didaché v seznamu příkazů zahrnuje "Nebudeš kazit chlapce". To může být jedním z příkladů raně křesťanských spisů, které jednoznačně nesouhlasí s nejviditelnějšími formami homosexuality ve své době: pederastií a mužskou prostitucí. Kléméns Alexandrijský káral pohany za oslavu bohů, kteří svádějí chlapce. Eusébios z Césareje napsal o Bohu: "...zakázal veškeré nezákonné formy manželství, všechny nepatřičné praktiky a spojení žen se ženami a mužů s muži." Apologie Aristitidese z Athén, představená císaři Hadriánovi někdy v letech 117-138 popírala řeckou praxi uctívání bohů, "z nichž někteří se znečišťovali uleháním s muži". Basileos Veliký jako jeden z prvních uvádí sankce za homosexualitu: "Ten, kdo je vinen nepatřičností s muži, se provinil stejně jako cizoložník." Pohlavní styk mezi muži odsoudil i konstantinopolský arcibiskup Jan Zlatoústý v rozpravě o listu Římanům 1,26-27.

Termín sodomie ve středověku zahrnoval masturbaci, přerušovanou soulož, zoofilii, nevaginální pohlavní styk, anální sex a felaci (ať už homosexuální nebo heterosexuální). Hildegarda z Bingenu kolem roku 1050 napsala ve své Bohem inspirované knize Scivias (Cestyvěz): "Muž, který hřeší s jiným mužem jako se ženou, hřeší proti Bohu... Žena která přebírá ďábelské způsoby a hraje mužskou roli ve spojení se ženou, je v mých očích nejvíce hanebná a stejně tak ten, kdo se v tomto zlém skutku podřídí jiné osobě." Na třetím lateránském koncilu papež Alexandr III. vyhlásil, že kněží, kteří se proviní sodomií mají být vyloučeni ze svého úřadu, nebo se oddat kajícnému životu v klášteře. V případě laiků se uplatňovala exkomunikace. Tomáš Akvinský se v Summa Theologica dotýká homosexuality na mnoha místech.[21]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Homosexuality and the Catholic Church na anglické Wikipedii.

• TUSHNET, Eve. Gay and Catholic: accepting my sexuality, finding community, living my faith. ISBN 978-1594715426.

• Křesťanství a homosexualita
• Homosexualita a náboženství
• Logos Česká republika, z. s.[1]
• Katolická teologie

• Tretia cesta: Homosexualita a Katolícka Cirkev na YouTube (anglicky se slovenskými titulky)
• Křesťanská antropologie a homosexualita Archivováno 30. 3. 2009 na Wayback Machine dle Eternal Word Television Network (anglicky)
• sexualauthenticity.blogspot.cz (anglicky)