Hořlavost textilií

[4] Limitní kyslíkové číslo (LKČ) udává minimální koncentraci kyslíku v definované směsi dusíku a kyslíku při které vzorek ještě hoří.

Zkušební metoda se zakládá na normě ASTM D-2863 zavedené v USA v roce 1977: Do skleněné trubice přístroje (snímek vpravo), kterou prochází směs z kyslíku a dusíku, se zavěsí zkoušený vzorek a shora podpálí. Jestliže vzorek hoří déle než 180 sekund nebo když plamen dosáhne pod určitou značku na trubici, opakuje se zkouška s menší koncentrací kyslíku. Test se provádí tak dlouho, až při určité koncentraci hoří 50 % vzorku.

Přístroj na měření LOI

Výpočet % koncentrace následuje podle vzorce

${\displaystyle \mathrm {LK{\check {C}}} ={{\frac {O_{2}}{O_{2}+N_{2}}}\cdot 100}}$,

kde ${\displaystyle O_{2}}$ značí objem kyslíku a ${\displaystyle N_{2}}$ objem dusíku.

Čím vyšší je tato hodnota, tím větší je odolnost materiálu proti vznícení a hoření.

V následující tabulce jsou uvedena LKČ některých důležitých textilních vláken.

FR* (flame retarded) = vlákno s nehořlavou úpravou

Polymery obsahující větší množství vodíkových atomů (polyethylen, celulóza) mají vysokou hořlavost. Za normálně hořlavé se zpravidla považují materiály s LKČ do 21. Menší hořlavost mají polymery s aromatickými články a ty co obsahují halogeny (aramidy, modakryl). Všechna anorganická vlákna (azbestová, skleněná, keramická) jsou prakticky nehořlavá. Za nehořlavé se někdy označují také materiály, které se v plameni pouze taví a po vyjmutí z plamene ihned zhasínají, např. PVC nebo oxidovaný polyakryl.

Tato úprava se dříve prováděla většinou s pomocí anorganických solí (borax, síran hlinitý apod.) Dočasná úprava se dnes používá jen v ojedinělých případech.

• u syntetických vláken
  • modifikací struktury nebo přídavkem vhodných chemikálií do zvlákňované sloučeniny
  • povrchovou úpravou přípravky na bázi halogenů a různých oxidů (antimon, cín aj.)
• u celulózových materiálů
  • fixací účinných substancí na vlákně s pomocí syntetických polymerů (pro značné zhoršení omaku se dá použít jen u technických textilií)
  • chemickou změnou celulózy s pomocí fosforových sloučenin (nevýhody: snížení pevnosti až o 30 % a fosfor se nedá odstranit z odpadních vod z úpravny)
• u vlny se k úpravě používají sloučeniny titanu nebo zirkonu.

Úprava (apretura) se většinou provádí namáčením a ždímáním na fuláru.

Zvláštní zpracování vyžadují vlasové textilie (impregnace namáčením mezi dvěma válci) a vlněné a hedvábné výrobky (technologie vytahování z lázně).

Úprava je účinná jen když váhový podíl chemických prostředků obnáší nejméně 10 %. Úpravou proti hořlavosti se zvyšuje cena textilie o 30-50 %.

V odborné češtině se označení „nehořlavá úprava“ pro úpravu textilií běžně používá, podle některých odborníků se však úpravou dá sice podstatně snížit hořlavost textilních materiálů, ale na zcela nehořlavé se nedají změnit (Např. anglické nebo německé označení nehořlavé úpravy se překládá jako „úprava ke snížení hořlavosti“ (flame retarded finishing, flammenhemmende Ausrüstung)).[7]