Hořenec (Nezabylice)

Název obce je odvozen z mužského jména Hořen, tedy ves Hořeniců.[2] Připouští se však i možný původ od slova hořet. Ve starých listinách se setkáváme se šlechtickými predikáty a tvary: Bech de Horsenitz (1327), in v Horzinicz (1378), Stephanus de Horzenicz (1388), Horzenicze (1546), Job Šmohař z Rochova na Kralupech a Hořenci (1615).[3] Český název se během 20. století měnil z Hořence (do roku 1910), přes Hořenice (do roku 1991) po současný tvar Hořenec (od 1. 1. 1992).[4]

V písemných pramenech se Hořenec objevuje poprvé roku 1327 jako sídlo Štěpána, Františka a Becha, příslušníků vladyckého rodu z Hořenic. Členové rodu se o vesnici dělili a jednu z jejích částí vlastnil Hodislav z Hořenic, který zemřel v roce 1384. Roku 1388 je Hořenec uváděn jako sídlo Štěpána ze Všechlap. Štěpán a jeho bratr Slavibor žili ještě roku 1415, ale po jejich smrti připadlo panství králi.[5] Ladislav Pohrobek udělil roku 1454 majetek Šeptáči ze Všechlap. V darovací listině je poprvé zmíněna hořenecká tvrz.[6]

Kříž na východním okraji vesnice

Šeptáčovi potomci, bratři Bedřich a Vilém, prodali roku 1535 Hořenec Felixi Šohařovi z Rochova a v roce 1546 jej nechali zapsat do zemských desek. Roku 1589 byl majitelem statku Václav Šmohař z Rochova. V roce 1615 Hořenec patřil ke kralupskému panství.[5] Připojil je k němu Job Šmohař z Rochova,[7] ovšem podle Rudolfa Anděla tak učinil už Felix Šohař.[6]

Jobu Šmohařovi byla za účast na stavovském povstání zkonfiskována část majetku včetně kralupského panství, které roku 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic a připojil ho k ahníkovskému panství.[7] Pravděpodobně během třicetileté války zanikla po ztrátě sídelní funkce hořenecká tvrz, jejíž polohu se nepodařilo určit.[8]

Po třicetileté válce vystřídal Hořenec několik majitelů a roku 1655[7] je uváděn jako součást panství Líčkov. Roku 1714 byl koupen spolu s Nezabylicemi Lichtenštejny a připojen k panství Červený Hrádek.[8] V srpnu roku 1761 v Hořenci a Velemyšlevsi zničila rozvodněná Chomutovka a Hačka celkem osmnáct domů.[9]

Na konci sedmnáctého století se v Hořenci objevila a začala rozrůstat židovská komunita. V polovině osmnáctého století tu již žilo dvanáct židovských rodin, které se živily obchodem s peřím, vlnou a plátnem nebo jako krejčí, řezníci a jeden také jako posel. O sto let později zde žilo asi 170 Židů, kteří měli vlastní synagogu a hřbitov. Jejich děti navštěvovaly židovskou školu v Údlicích. Synagoga byla zbořena a na místě židovského hřbitova je hromadný hrob obětí pochodu smrti z roku 1945.[8]

Až do začátku dvacátého století se v Hořenci vyrábělo tříslo z kůry mladých dubů, které se pěstovaly v okolních dubových hájích, které se kácely jednou za 8–10 a průběžně obnovovaly. Pozůstatkem tohoto hospodaření je Hořenecký lesík asi 1 km jihovýchodně od vesnice.[10]

Torzo židovského hřbitova

Až do roku 1930 byl Hořenec větší vesnicí než Nezabylice. Tehdy v Hořenci žilo 354 obyvatel a z oho 51 československé národnosti a 303 národnosti německé. Naprostá většina z nich (342) se hlásila k římskokatolické církvi, dva byli evangelíci, dva izraelité a ostatní bez vyznání.[17] Do roku 2013 patřila vesnice do římskokatolické farnosti Údlice-Přečaply, jejíž nástupnickou farností je děkanství v Chomutově.

Při sčítání lidu v roce 2011 v Hořenci žilo 75 obyvatel, z toho čtyřicet žen. Dále zde žilo třináct dětí do věku čtrnácti let (17,3 %) a osm lidí ve věku nad 65 let (10,6 %). Ekonomicky aktivních bylo 45, z toho 22 bylo zaměstnáno v oblasti služeb. Za prací vyjíždělo dvacet lidí.[18]

Počet obyvatel v obci klesal již od začátku století století, ale největšímu poklesu došlo až po skončení druhé světové války, kdy se po odsunu Němců počet obyvatel zmenšil oproti předválečnému období o více než polovinu. Počet obyvatel se nadále snižoval a vesnici hrozil zánik v souvislosti s plánovaným vytvořením výsypky Velemyšleves.[8] Teprve po roce 1990 začalo obyvatel znovu přibývat.

V letech 1869–1960 byl Hořenec osadou sousedních Nezabylic, v období 1961–1991 se stal místní částí Údlic a od roku 1992 je opět místní částí Nezabylic.[4]

Hořencem prochází silnice III. třídy 00727, po které vede cyklotrasa místního významu č. 3034 z Chomutova přes Blažim do Postoloprt. Na návsi stojí autobusová zastávka.

Ve vsi nejsou školská zařízení. Malé děti mohou navštěvovat mateřskou školku v Nezabylicích a starší dojíždí do školy v Údlicích.

Socha svatého Jana Nepomuckého

• Kaple svaté Anny byla postavena v roce 1769 a opravena v letech 1851[9] a 1992. Stojí na obdélníkovém půdorysu s trojúhelníkovým presbytářem a štítem. Součástí střechy je cibulovitá zvonice. Uvnitř kaple býval obraz svatého Floriána a barokní sochy Panny Marie, svatého Michala a svatého Josefa a svatého Jana, které byly po restaurování uloženy v chomutovském muzeu.[8]
• Původně polychromovaná socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1704[20] u mostu přes Hačku
• Kříž na omítnutém soklu