Hesenské pluky

Pojem Hesenské pluky, Hesenské sbory či prostě Hesenští obvykle označuje vojenské jednotky pocházející převážně z lankrabství Hesensko-Kasselsko, které lankrabě Fridrich II., počínaje smlouvou z 15. ledna 1776, pronajímal svému švagrovi, králi Velké Británie Jiřímu III.[1] Během americké revoluční války fungovaly zejména jako podpora britské armády.[1] Jejich velitelem byl nejprve Leopold Philipp von Heister a od konce roku 1776 generálporučík Wilhelm von Knyphausen. Hesenští však nesloužili jen Britům v Americe, ale využívali je v různých válkách v průběhu 18. století mnozí další evropští monarchové.

Dva Hesenští - vlevo důstojník, vpravo vojín (ilustrace z 18. století)

Účast hesenských jednotek v „cizích“ válkách

Malé německé státy ze Svaté říše římské disponovaly profesionálními armádami, které byli jejich monarchové ochotni pronajímat různým válčícím stranám. Hesensko-Kasselsko bylo v tomto ohledu obzvláště výkonné. Své jednotky najímalo evropským státům od konce 17. století. V letech 1706 až 1708 sloužilo ve vojsku Evžena Savojského 10 000 Hesenských. V roce 1714 si 6 000 těchto mužů najali Švédové na boje s Ruskem. V sedmileté válce sloužili v pruské armádě. Hesenští vojáci, mnohdy v počtu pohybujícím se okolo 20 000, byli velmi často najímáni vládnoucím monarchou Velké Británie, například při jakobitských povstáních roku 1715 a 1745, během války o rakouské dědictví, sedmileté války a během povstání Irů v roce 1798.[1][2][3]

Hesensko-Kasselsko se jako stát těchto válek většinou neúčastnilo (výjimkou byla například sedmiletá válka, kdy byla země nějaký čas okupována Francouzi), ve výsledku z bojů nic nemělo (kromě peněz za pronájem vojáků) a někdy se také mohlo stát, že jejich jednotky zároveň sloužily v armádách nepřátelských států. Příkladem může být válka o rakouské dědictví, kde tito vojáci bojovali jak na straně Britů, tak Bavorů. Reputace Hesenských byla vysoká, napříč Evropou byli považováni za vysoce kvalitní vojáky. V poměru počtu vojáků vůči množství obyvatel bylo Hesensko-Kasselsko nejvíce militarizovaným státem v Evropě v 18. století, převyšovalo v tomto ohledu i Prusko. V průměru zde sloužilo ve vojsku 5 až 7 % obyvatelstva. Každá čtvrtá domácnost měla někoho v armádě. Stát si vyráběl ve své režii i uniformy a zbraně, dělníci v těchto manufakturách si díky jejich prosperitě vydělávali relativně vysoké mzdy. Z peněz za pronájem vojáků financovala státní pokladna veřejné stavby a investovala do zemědělství a manufakturní výroby.[4]

Hesenští v americké revoluci
Hesenští husaři v Americe

Nejvíce jsou Hesenští spojováni s americkou revolucí. Velká Británie udržovala relativně malou stálou armádu, takže se na počátku americké revoluční války ocitla ve velkých nesnázích. Několik německých knížat vidělo příležitost vylepšit si svůj příjem pronájmem svých vojenských jednotek pro službu v Americe. Jejich vojáci vstoupili do britské služby nikoli jako jednotlivci, ale v celých jednotkách, s jejich obvyklými uniformami, vlajkami, výstrojí a důstojníky. Způsoby náboru se lišily podle státu původu. Například kontingent z knížectví Waldeck pocházel z armády knížectví založené na všeobecném odvodu, od níž byli osvobozeni pouze studenti. Ostatní německá knížata se spoléhala na dobrovolné dlouhodobé zařazení doplňované odvedenci, když počet dobrovolníků klesl.[2] Většina knížat byla i příbuzenským stavem spjata s hanoverským domem vládnoucím ve Velké Británii a Irsku.

Celkem bojovalo v americké revoluci 29 875 (30 067)[5] německých vojáků, což byla téměř čtvrtina všech vojáků poslaných do Britské Ameriky.[6] Z tohoto počtu pocházelo 16 992 mužů z hlavní severní části Hesenska-Kasselska a 2 422 z jižněji položené přidružené části tohoto lankrabství včetně města Hanau. Další kontingenty pocházely z Brunšviku (4 300), z markrabství Ansbach-Bayreuth (2 353) a z knížectví Anhalt-Zerbst (1 119) a Waldeck (1 225).[2] Protože většina německých vojsk pocházela z Hesenska, používají američtí historikové termín „Hesenští“ (Hessians) jako označení všech německých vojsk bojujících na britské straně.[7]

George Washington zajímá Hesenské v bitvě o Trenton (26. prosinec 1776), obraz Johna Trumbulla

Jednalo se především o různé druhy pěchoty (polní myslivce, mušketýry, ostrostřelce, „fyzilíry“), granátníky, jednotky dělostřelectva a z jezdectva šlo především o husary. První střet, jehož se tito vojáci zúčastnili, byla bitva o Long Island v srpnu 1776. Následně bojovali téměř ve všech významných bitvách, ačkoliv po roce 1777 je Britové využívali spíše jako jednotky na patrolu a jako útvary zajišťující zázemí.

Americká reakce, osud německých vojáků

Použití německých jednotek při neúspěšném pokusu o potlačení vzpoury v britských koloniích v Americe velmi pobouřilo americké aktivisty. Dalo podnět k jednomu z 27 obvinění proti králi Jiřímu III. v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických, totiž že dopravuje na půdu nově vzniklých USA velké armády cizích žoldáků (v době vydání deklarace se ještě německé jednotky do bojů nezapojily, ale vědělo se, že byly najaty). Američané se jich obávali, Britové jimi naopak zpočátku spíše pohrdali. Pověst Hesenských jako krutých a nelítostných žoldáků však byla nejspíše nezasloužená.

Z těch asi 30 000 mužů, jež sloužili v Americe, se jich 17 313 vrátilo do Německa, do svých domovských zemí. Asi 7 700 ve válce zahynulo, z toho 1 200 bylo zabito v boji a dalších asi 6 400 zemřelo na různé nemoci a nehody. Zbývajících přibližně 5 000 zůstalo v USA či v Kanadě, kde se usadili.[5]

Status Hesenských

V amerických populárních příbězích jsou označováni jako britští žoldnéři, ale právníci je považovali za britské pomocné jednotky. Jako takové byly poslány suverénním panovníkem Hesenska-Kasselska na pomoc jinému suverénnímu panovníkovi proti povstalcům v jeho amerických koloniích, i když za úplatu.[1] Charakterizace hesenských vojsk jako „žoldáků“ zůstává kontroverzní i o více než dvě století později. Také učebnice americké historie je označují jako „žoldnéře“.[7][8] Britský historik Stephen Conway je však nazýval „pomocnými pluky Britů“.[9]

Popkultura
Bezhlavý hesenský jezdec pronásleduje Ischaboda (Legenda o Ospalé díře)
  • Muška bejlomorka obilná (Mayetiola destructor), která škodí na obilovinách, dostala v angličtině název „hesenská moucha“ (Hessian fly), neboť se má zato, že do Ameriky dorazila spolu s hesenskými jednotkami.
  • Povídka Washingtona Irvinga Legenda o Ospalé díře (Legend of Sleepy Hollow, 1820) zahrnuje slavnou postavu známou jako „Bezhlavý jezdec“, který je duchem hesenského vojáka, jehož hlavu ustřelila dělová koule v nejmenované bitvě revoluční války.
  • D. W. Griffith napsal jako spoluautor scénář a režíroval krátký film The Hessian Renegades (1909) o raných fázích americké revoluce.
  • Román z roku 1972 The Hessian od Howarda Fasta vypráví příběh mladého hesenského bubeníka, který je popraven v odvetě za pověšení autistického vesničana jeho důstojníkem.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Hessian (soldier) na anglické Wikipedii a Soldatenhandel unter Landgraf Friedrich II. von Hessen-Kassel na německé Wikipedii.

  1. ATWOOD, Rodney. The Hessians: Mercenaries from Hessen-Kassel in the American Revolution. Cambridge, England: Cambridge University Press, 1980.
  2. MOLLO, John. Uniforms of the Seven Years War 1756-63. [s.l.]: Blandford Press, 1977. ISBN 0-88254-444-6. S. 26–27.
  3. BREWER, John; HELLMUTH, Eckhart, eds. (1999). Rethinking Leviathan: The Eighteenth-Century State in Britain and Germany (1st ed.). Oxford: Oxford University Press, 1999. ISBN 9780199201891.
  4. SHOWALTER, Dennis. Hessians: The Best Armies Money Could Buy. HistoryNet [online]. 2007-09-05 [cit. 2020-03-22]. Dostupné online. (anglicky)
  5. Revolutionary War - The Hessian involvement. MadMikesAmerica [online]. 2011-07-04 [cit. 2020-03-22]. Dostupné online.
  6. AXELROD, Alan. Mercenaries: A Guide to Private Armies and Private Military Companies. [s.l.]: SAGE Publications, 9 January 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-4833-4030-2. S. 66.
  7. KENNEDY, David M. The American Pageant. [s.l.]: Cengage Learning, 2012. Dostupné online. S. 147.
  8. INGRAO, Charles W. The Hessian mercenary state: ideas, institutions, and reform under Frederick II, 1760–1785 (Cambridge University Press, 2003)
  9. CONWAY, Stephen. Britannia's Auxiliaries: Continental Europeans and the British Empire, 1740–1800. [s.l.]: Oxford University Press, 2017. ISBN 9780192536136.

Literatura
  • ATWOOD, Rodney. The Hessians: Mercenaries from Hessen-Kassel in the American Revolution. Cambridge University Press, 1980.
  • CRYTZER, Brady J. Hessians: Mercenaries, Rebels, and the War for British North America. Westholme Publishing, 2015. excerpt
  • FAUST, Albert B. The German Element in the United States. Boston: Houghton & Mifflin, 1909. Dostupné online. S. 349–356.
  • FISCHER, David Hackett. Washington's Crossing. [s.l.]: Oxford university Press, 2004. Dostupné online. S. 517.
  • INGRAO, Charles W. „'Barbarous Strangers': Hessian State and Society during the American Revolution“, American Historical Review (1982) 87#4 str. 954–976 in JSTOR
  • INGRAO, Charles W. The Hessian mercenary state: ideas, institutions, and reform under Frederick II, 1760–1785 (Cambridge University Press, 2003)
  • KREBS, Daniel. „Useful Enemies: The Treatment of German Prisoners of War during the American War of Independence,“ Journal of Military History (2013), 77#1 str. 9–39.
  • LOWELL, Edward J. The Hessians. New York: Harper & Brothers, 1884. Dostupné online.
  • MAUCH, Christof. „“Images Of America—Political Myths-- Historiography: 'Hessians' in the War of Independence„, Amerikastudien (2003) 48#3 str. 411–423
  • MELLICK, JR., Andrew D. The Story of an Old Farm. Somerville, New Jersey: The Unionist-Gazette, 1889. Dostupné online. Kapitola Chapter XXV: The Hessians in New Jersey, s. 352–370.
  • MILLER, Ken, Dangerous Guests: Enemy Captives and Revolutionary Communities during the War for Independence (Cornell Univ. Press, 2014) online review
  • ROGERS, Alec D. “The Hessians: Journal Of The Johannes Schwalm Historical Association„ Journal of the American Revolution (2018) Online

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.