Hermann Schmid

Pocházel z rodiny ředitele vyšší lesnické školy v Nových Zákupech. Otcem byl Stefan Schmid, matka se jmenovala Elfrida. V Zákupech žil do roku 1928, pak odešel studovat do Prahy.[1] Po maturitě na gymnáziu na něho při brigádě u strýce v papírnách spadl nově montovaný stroj. Následně se musel podrobit amputaci pravé nohy. V letech 1927–1930 studoval přírodní vědy na německé pražské univerzitě. Souběžně s těmito studiemi absolvoval v letech 1928–1929 obchodní akademii v Praze. V roce 1929 započal navíc studium na právnické fakultě a v červnu 1934 získal titul doktora práv. Na konci roku 1934 složil státní zkoušku z českého jazyka. Od 1. ledna 1935 nastoupil jako finanční koncipista na berní správě v Praze II. Kariéry ve státní správě se vzdal 30. června 1937 a rozhodl se pro kněžské povolání.

Teologii studoval nejprve na Canisianu v Innsbrucku od září 1937. Zde na něho měli vliv teologové jako bratří Rahnerové, zvláště pak Karl Rahner. Dále pak v Praze do září 1939 a v Litoměřicích. Na kněze v litoměřické diecéze byl vysvěcen 31. května 1942 v litoměřické biskupské kapli sv. Vavřince biskupem Antonínem Weberem. Primiční mši sloužil v rodných Zákupech.[1] Od 1. srpna 1942 začal působit jako kaplan v Lovosicích a Sulejovicích. Následovaly však velké problémy s gestapem, protože se podezřele stýkal s českou menšinou a kázal i česky. Riskantní bylo také to, že spolupracoval s českou ilegální skupinou.

Tento příběh později sám líčil s lehkou ironií: „Měsíc jsem byl v Lovosicích a už jsem musel k výslechům na gestapo. Že údajně spolupracuji s českou ilegální skupinou. Já si spíš myslím, že to bylo proto, že moje ministrantsko-fotbalové mužstvo poráželo ve všech zápasech Hitlerjugend.“[2] Z důvodu podezření pro nespolehlivost byl přeložen do němečtějšího prostředí Jablonce nad Nisou. Původním záměrem německých orgánů bylo ho poslat na nucené práce, ale jeho amputovaná noha tomu zabránila.

V květnu 1945 se vrátil do Lovosic jako administrátor farnosti, ale nastaly další problémy. Zatímco gestapo ho vinilo ze spolupráce s českým obyvatelstvem, komunisté mu nemohli prominout, že působil i mezi zbytky neodsunutých Němců. Přestože byl zařazen na přední místo občanů německé národnosti, kteří během okupace neměli nic společného s nacismem, byl dvakrát zařazen do odsunu. Dokonce dvakrát ho lovosičtí farníci vytáhli z nákladního vlaku plného lidí připravených k odsunu. Nakonec získal dovolení zůstat v Československu i pro matku a sestru Elfi. Jeho bratři Stefan a Hans však odešli do zahraničí.

Bylo oblíbeným kazatelem a tudíž opět novému režimu nepohodlným. Z toho důvodu byl v roce 1954 byl přeložen „přechodně na krátký čas“ do Čečelic, kde byl po čtyřiceti letech jmenován čestným občanem. Jako osobnost s širokým rozhledem pomáhal bohoslovcům, řádovým sestrám a kněžím utvářet svůj život. Byl zpovědníkem, duchovním vůdcem a exercitátorem. Jako teolog znal velmi dobře řeckou patristiku. Vyznal se v teologii J. Scheebena. Byl osobním přítelem vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, který i v době komunistické totality ho navštěvoval k osobním i teologickým konzultacím, zvláště pak při přípravě Katechismu katolické církve. Schmid nenapsal velké teologické knihy, ale pod jeho vedením vyrostla řada lidí, které pro teologii nadchnul. Bylo ještě za jeho života o něm natočeno několik krátkých filmů (např. „Na zastrčené vartě“); napsána jedna kniha a mnoho jeho úvah je zaznamenáno na magnetofonových páscích. Jeho teologické úvahy vedly k realitě světa a zároveň ve svém mystickém vnímání dokázal tyto úvahy propojit s duchovním životem.

Dne 1. června 1992 byl jmenován litoměřickým biskupem Josefem Kouklem osobním arciděkanem a 16. června 1992 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován čestným papežským prelátem.[1] Zemřel 10. prosince 1994 posilněn svátostmi církve. Poslední rozloučení se konalo za přítomnosti litoměřického biskupa Josefa Koukla 17. prosince 1994 v 10 hodin v Čečelicích a ve 14.30 hodin v litoměřické katedrále. Pohřben je na hřbitově v Litoměřicích.