Herbert Masaryk

Rodinný hrob na Olšanech

Byl velmi talentovaný,[2] zabýval se malířstvím, které studoval v Praze, ve Florencii (1900–1901) a v Antverpách (1901–1902). Přátelil se s malířem Antonínem Slavíčkem, pobýval rovněž s jeho rodinou v Kameničkách a po jeho smrti se v srpnu 1910 oženil s vdovou Bohumilou Slavíčkovou.[3] Ve své tvorbě byl ovlivněn impresionismem, expresionismem, secesí i tvorbou Hanuše Schwaigra. Snažil se ale o svůj vlastní styl. V jeho tvorbě převažují díla portrétní a krajinářská.[3]

Velmi známý je jeho velký autoportrét, „Chalupa u cesty“, „Mare Venezia“ a „Studie modrého odlesku“, tvořená v jihočeské Jindřiši.

Herbert Masaryk byl i dobrým hokejistou a hrál i za reprezentační mužstvo Čech (Josef Laufer: Padesát let v našem sportu).^[zdroj?] Masarykův syn Herbert patřil k hokejovým průkopníkům, podle pamětníků se coby hráč pražské Slavie zúčastnil v roce 1901 prvního doloženého utkání v ledním hokeji v Praze.

Roku 1905 nastoupil na vojnu, byl však propuštěn ze zdravotních důvodů, jako následek sportovních úrazů. Již na gymnáziu byl ve sportovním kroužku, pak hrál hokej za SK Slavia, také byl v kroužku šachovém, a vesloval za Blesk se svým dobrým přítelem, malířem Angelo Zeyerem. S ním se vydal za Antonínem Slavíčkem do Kameniček, aby čerpal zkušenosti v krajinářské tvorbě. Věnoval se též výchově Slavíčkových dětí, jimž se později stal nevlastním otcem.

Následný rok 1906 byl obdobím intenzívní práce na Slovensku. Obrazy jsou většinou ztraceny, známe je jen z fotografií, jako pastózně krátkými tahy širokého štětce malovanou „Zahradu z Bystričky“. Kameničky uchvátily Herberta i v roce 1907, aby poté téměř tři léta pobýval na belgickém mořském pobřeží. Odtamtud pochází „Plachetnice na vlnách (u majáku)“ z roku 1907. Tento obraz označil v roce 1935 Otakar Španiel při otevření výstavy za jedno z nejlepších moří, vytvořených českým malířem. Ztracený je pastózní nizozemský „Kanál se šesti plachetnicemi“ (1907) i pohled na písečné duny kolem zálivu („U moře“ 1908). Husté vrstvy barvy až emailově působící najdeme na „Plachetnici na zeleném moři“ z roku 1909, avšak obrazy moře z roku 1910 mají promyšlenou kompozici a velmi jemnou lahodnou barevnost, což Herbert dokonce zdůvodňuje v dopise svému otci v pojmu malířská odpovědnost (Plachetnice u mola 1910): „Člověk má už teď náladu na něco opravdového. Co jsem dosud dělal, dohromady nic neznamená, také to nemá ten opravdový obsahový grund, aby to byly ‚kousky zeměkoule‘ a předměty na ní, aby bylo vidět, o co vlastně běží a nebylo to mělké“. Maluje autoportrét v čepici „Masaryčce“.

V roce 1911 již maluje doma, portréty Jana Slavíčka, Jiřího Slavíčka, o rok později Evy Slavíčkové a sochaře Pero Pallaviciniho. Tvoří též zátiší „Se šálkem a květy“, „Krajinu s lesíkem“, „Zahradu v Dobrovského ulici“, „Zátiší se samovary“, celou řadu portrétů včetně Otty Gutfreunda, Otakara Španiela, matky, jeho ženy paní MMS (1914), „Kostelníka z Borové“, „Pohled z pahorku“ a „Pohled k Orlickým horám z Rybné“.

Počátkem března 1915 se od haličských uprchlíků v Borové u Poličky nakazil skvrnitým tyfem.[2] Aby před nemocí ochránil své děti, vrátil se do Prahy ke své matce Charlottě.[4] Jeho poslední „Autoportrét“ (1912-3) je projevem vysoce kultivovaného realismu. Z počátku roku 1915 se mnoho obrazů nedochovalo. K barevně výjimečným patří „Černý kocour (Matouš)“, „Zimní krajina se stromem“, „Zasněžená krajina“, „Borová v zimě“ a nenápadné „Zátiší s lékovkou a šálkem“. Poslední obraz, nedokončený, „Krajina na Vysočině s drobným motivem venkovského pohřbu“ se bohužel ztratil. Zemřel v Praze 15. března 1915.[5] Pohřben byl v Praze, na Olšanském hřbitově.

Poslední soubornou výstavu jeho díla v Praze na Národní třídě (výstavní síň ÚLUV) uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v říjnu až prosinci 1993 a zahájil ji prezident Václav Havel za přítomnosti obou dcer Herberta Masaryka, paní Herberty i doktorky Anny Masarykových, které též některé obrazy zapůjčily („David a Goliáš“ aj.). Navštívilo ji přes padesát tisíc zájemců o jeho dílo.

První jeho známé kresby pocházejí z roku 1894. Z přibližně 300 obrazů, které vytvořil v letech 1905–1915, jich je přes 100 nezvěstných, což souvisí zejména s dvojím exilem jeho starší sestry Alice Masarykové.

Výstavy k 100. výročí Masarykova úmrtí v březnu 2015 v rychnovské Orlické galerii se zúčastnila rovněž jeho vnučka Charlotta Kotíková, žijící v New Yorku.

Herbertu Masarykovi se z manželství s Bohumilou (tzv. paní „MMS“ – Mílou Masarykovou Slavíčkovou) narodily čtyři děti, jen dvě dcery se však dožily dospělosti. Za jeho života se narodila nejprve dvojčata, Anna (již otec často maloval mezi venkovskými dětmi v Rybné) a Herbert; chlapec však zemřel jako roční dítě. V lednu 1914 se páru narodil ještě syn Tomáš, který se nedožil ani tří měsíců – zemřel na těžký zápal plic.[4] Druhorozenou dceru Herbertu už otec nepoznal, narodila se 6. července 1915.

Anna (1911–1996) zůstala bezdětná. Herberta (1915–1996) měla s Emanuelem Poche dceru Charlottu, vdanou Kotíkovou (* 1940), která se tak stala jediným potomkem TGM ve třetí generaci. Má (měla) dva syny, Tomase (* 1969) a Jana Jakuba (1972–2007). Jeho synové Armand (* 2005) a Taber Herbert (* 2006) jsou prapravnuky Herberta Masaryka a jedinými pokračovateli rodu.

• 
  Herbert Masaryk - Chalupa (kolem r. 1910)
• 
  Herbert Masaryk - O žních
• 
  Herbert Masaryk - Zahrada (1912)
• 
  Herbert Masaryk - U piána (1910)
• 
  Herbert Masaryk - Venkovské stavení
• 
  Autoportrét