Herbert Kappler

Když vypukla druhá světová válka, byl již Kappler v hodnosti Hauptsturmführer. V letech 1939 až 1940 byl krátce nasazen v Polsku, poté v okupované Belgii, kde se podílel na potlačování odporu. V polovině roku 1941, již jako Sturmbannführer SS, byl Kappler vybrán jako styčný důstojník pro komunikaci s vládou Benita Mussoliniho a bezpečnostní poradce fašistické policie.

Po uzavření příměří mezi Itálií a spojenci 8. září 1943 německá vojska okupovala Řím a Kappler tam byl poslán coby ředitel bezpečnostních složek SS i policejních jednotek (SiPo, SD a Orpo). V září 1943 byl povýšen do hodnosti Obersturmbannführer.

Poté, co se Kappler stal velitelem německých bezpečnostních sil v Římě, jeho prvním úkolem bylo naplánovat záchranu Mussoliniho pomocí speciálních sil SS, jimž poté velel Otto Skorzeny. Kappler byl dále pověřen shromažďováním Židů k transportům do Osvětimi; poprvé šlo o 1 023 italských Židů, z nichž přežilo jen 16, později o dalších 993 Židů z Říma, z nichž téměř všichni zemřeli v plynových komorách.

Po vylodění spojenců v Itálii Kappler pronásledoval osoby podezřelé ze špionáže ve prospěch spojenců a válečné zajatce, kterým se podařilo uprchnout z italských zajateckých táborů po kapitulaci italské armády v září 1943. V těchto záležitostech se dostal do konfliktu s Vatikánem, který byl přes deklarovanou neutralitu podezírán z ukrývání spojeneckých uprchlíků. Největším protivníkem Kapplera se v tomto ohledu stal Msgre. Hugh O'Flaherty. Kvůli jeho aktivitám na pomoc židovským uprchlíkům a zajatcům z řad spojenců Kappler usiloval o jeho smrt.

Počátkem roku 1944 byl Kappler nejvyšším představitelem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu v Římě. Zabýval se zejména potlačováním skupin odporu, zatýkáním „nepřátel státu", vynucováním antižidovských opatření, přepadáváním židovských ghett a deportacemi do vyhlazovacích táborů.

Jedním z nejznámějších případů, za které Kappler nesl zodpovědnost, byla organizace Ardeatinského masakru, při němž bylo 24. března 1944 zavražděno více než 300 italských civilistů. Stalo se tak v odvetě za partyzánský útok vůči jednotce SS v Římě na ulici via Rasella.

Když se do Říma dostali spojenci, Kappler se neúspěšně snažil najít útočiště ve Vatikánu. V roce 1945 byl zajat Brity a o dva roky později předán italské vládě. V roce 1947 tak byl Kappler postaven před italský vojenský soud a odsouzen na doživotí. Trest si měl odpykat ve vojenském vězení ve městě Gaeta. Ve výkonu trestu se Kappler rozvedl se svou první ženou, v roce 1972 se však ve vězení oženil se zdravotní sestrou Anneliese. V této době Kappler také konvertoval ke katolictví. Částečně se tak stalo vlivem jeho oponenta z válečných časů, vatikánského diplomata Hugha O'Flahertyho, který Kapplera ve vězení často navštěvoval a diskutoval s ním o literatuře a náboženství.

V roce 1975, když bylo Kapplerovi 68 let, mu byla diagnostikována rakovina v terminálním stadiu. Následujícího roku byl převezen do vojenské nemocnice v Římě. Žádosti jeho ženy i vlády Západního Německa o jeho propuštění italské úřady zamítly.

Kapplerovo zdraví se zhoršovalo a vzhledem k tomu, že jeho žena byla zdravotnice, získala k němu do nemocnice téměř neomezený přístup. Při vězeňské návštěvě v srpnu 1977 jej vynesla z nemocnice ve velkém kufru. Páru se podařilo uniknout do Západního Německa.

Itálie pak neúspěšně žádala o Kapplerovo vydání, ale západoněmecké úřady to odmítly a Kapplera ani dál nestíhaly s poukazem na jeho špatný zdravotní stav. Zemřel šest měsíců po útěku; bylo mu 70 let.

V roce 1973 byl natočen film Masakr v Římě, jehož námětem je krveprolití v Ardeatinských jeskyních v roce 1944. Kapplera v něm hraje herec Richard Burton.

O deset let později jej představoval Christopher Plummer ve filmu Šarlatový a černý, který mj. zachycuje první setkání Kapplera s Msgre. O'Flahertym.

Z Kapplerova života čerpá také rozhlasová hra Vatikánský bedrník Robina Glendinninga z roku 2006. Jejím námětem je Kapplerova snaha získat po válce azyl ve Vatikánu a přátelství, které pak vzniklo mezi ním a jeho někdejším nepřítelem Msgre. O'Flahertym.

V roce 1987 vznikla v plzeňském rozhlasovém studiu inscenace hry Evy Zaoralové Ardejské jeskyně[2], která v podobě "dokudramatu" vyprávěla příběh krveprolití roku 1944. Hru nastudoval režisér Miroslav Buriánek. Hra získala tvůrčí prémii na mezinárodní přehlídce Prix Bohemia Radio.