Heorhij Majboroda

Heorhij Ilarionovyč Majboroda se narodil koncem roku 1913 v osadě Pelechivščyna v Poltavské gubernii, poblíž Kremenčuku. Jeho otec byl prostý, ale velmi sečtělý a hudebně založený rolník. Majboroda ukončil roku 1928 sedmiletku a roku 1931 Kremenčuckou střední průmyslovou školu. Od roku 1931 pracoval v Záporožském hliníkovém kombinátu, zúčastnil se však i budování Dněprostroje, kde se svým mladším bratrem Platonem působil ve sboru Dnipreľstan.[1]

Brzy jej však zájem o hudbu přivedl do Kyjeva, kde roku 1936 ukončil studium na Kyjevské hudební škola a roku 1941 na Kyjevské konzervatoři, kde studoval kompozici u Levka Revuckého.[2] Již v červenci téhož roku narukoval do Rudé armády a brzy padnul (spolu s bratrem Platonem a skladatelem Hermanem Žukovským) v bojích u Myronivky do německého zajetí. Když byl zajatecký tábor 28. ledna 1945 osvobozen, zařadil se Majboroda opět do vojska jako řadový kulometčík a účastnil se mj. Pražské operace.[1]

Po návratu do Kyjeva v letech 1945–1949 absolvoval pod vedením Revuckého aspiranturu na Kyjevské konzervatoři a v letech 1950–1958 tam vyučoval orchestraci a čtení partitur. Poté pracoval jako svobodný skladatel a funkcionář Svazu skladatelů USSR (v letech 1962–1967 tajemník, v letech 1967–1968 předseda předsednictva) a Svazu skladatelů SSSR. V letech 1967–1980 byl rovněž poslancem Nejvyššího sovětu USSR.[3][2]

Od 30. let 20. století žil v Kyjevě a tam i zemřel 6. prosince 1992. Byl pochován na Bajkovském hřbitově.

Mladším bratrem H. I. Majborody byl Platon Ilarionovyč Majboroda (1918–1989), rovněž významný hudební skladatel, a jeho synem operní pěvec (barytonista) Roman Heorhijovyč Majboroda (nar. 1943).[2]

Heorhij Majboroda byl po uvedení své opery Mylana roku 1957 jmenován zasloužilým umělcem USSR a po uvedení opery Arsenal roku 1960 národním umělcem SSSR. Stal se rovněž nositelem státní ceny USSR T. H. Ševčenka (1963) a republikové ceny M. Lysenka (1984), Leninova řádu a řádu Rudého praporu práce.[3][2]

Heorhij Majboroda se značně přičinil o rozvoj ukrajinské hudby. Pracoval v různých žánrech, přičemž převažuje heroicko-patriotická tematika.[3] Význačné místo ve skladatelově díle zaujímala poezie ukrajinských básníků — Tarase Ševčenka, Ivana Franka a jiných.

Jeho styl byl celkově konzervativní, postavený na hudbě 19. století, ruském romantickém stylu a ukrajinském folklóru, vykazující příbuznost se Z. Kodálym a F. Deliusem; u obecenstva měl často značný úspěch.[3] Virko Baley v Grove Grove Dictionnary of Opera mu přiznává „individuální, ač úzkou, osobitost‟ a chválí jeho „značné melodické nadání, dobré, ač konvenční, porozumění orchestru a schopnost komponovat v jasných a stručných hudebních strukturách‟.[3]

Vedle vlastních skladeb spolu s L. Revuckým editoval a instrumentoval klavírní a houslový koncert Viktora Stepanovyče Kosenka (1896–1938).[3]

O skladateli natočila roku 1982 film ukrajinská dokumentaristka Ljudmyla Vasylivna Mychalevyčová. V roce 1995 byla H. I. Majborodovi v Kyjevě na domě čp. 16 v ulici Mychajla Hruševského odhalena bronzová pamětní deska s poprsím skladatele od sochaře Oleksandra Pavlovyče Skoblikova.[4]