Mylana

Děj opery se odehrává na Zakarpatské Ukrajině v době maďarského záboru v letech 1939–1945; ukazuje komunisty vedený odboj zakarpatských Ukrajinců, ve středu děje je partyzánka Mylana. Východiskem je tedy opera hrdinsko-historického stylu charakteristická pro sovětskou tvorbu 30.–50. let 20. století, skladatel však zdůrazňuje individuální rysy a osudy postav, a tím Mylanu posouvá k typu opery lyricko-psychologické.[2][3] Hudební styl opery se pohybuje v mezích socialistického realismu. Majboroda zde vychází ze stylu tzv. písňové opery stalinské doby, kladoucí důraz na srozumitelné melodie, zpěvní složka v opeře jasně dominuje a je to právě melodické bohatství „jiskřivé vokální partie“[3], které opeře zajistily popularitu.[2] Jádrem většiny scén jsou sólové pěvecké výstupy, rámované početnými ansámbly a sbory. Orchestr však začíná mít větší úlohu a v některých případech se stává nositelem hlavní hudební myšlenky. Hudba opery je provázána a psychologie postav prohloubena využitím systému příznačných motivů.[2]

Majboroda v Mylaně cituje některé autentické lidové písně, především však folklór soustavně zapojuje v áriích, ansámblech, a zejména v početných sborech. Využívá přitom intonace podkarpatské lidové hudby i lidové hudby širšího okruhu: kolomyjky a písně haličské, východoukrajinské a uherské.[1][2]

Celkovému účinku opery vadí značné nedostatky libreta: dramaturgie je ukvapená a povrchní a řada akcí hrdinů je slabě motivována. Některé nedostatky lze však zčásti přičíst i skladateli, zejména značnou fragmentárnost díla. V kontrastu s psychologickým vystižením ostatních postav trpí právě postava titulní hrdinky Mylany tím, že její rysy nejsou ani v textu, ani v hudbě dostatečně rozvinuty, a hlavní milostný pár Mylany a Vasyla je celkově hudebně upozaděn oproti vedlejším hrdinům Jolan a Martynovi.[3] Přesto ji ukrajinská hudební věda označuje za „jednu z nejkrásnějších oper“ 40.–50. let 20. století.[2]

Opera Mylana měla premiéru 1. listopadu 1957 v kyjevském operním divadle a ještě v témže roce byla představena v Moskvě na „dekádě ukrajinského umění“.[1] Titulní úlohu zpívala L. Lobaneva, Vasyla V. Kozerackyj, vynikli však především představitelé Martyna Dmytro Hnatjuk, Jolan Jevhenija Mirošnyčenko a Ruščaka Borys Hmyrja, starého Hucula Kozoluha zpíval P. Bilynnyk a starostu Šybaka M. Hryško. Dirigoval Veniamin Tolba, režii měl Volodymyr Skljarenko a scénu vytvořil Fedir Nirod.[3] Kritika (spisovatel Maksym Rylskyj v recenzi v Pravdě z 2. prosince 1957) ji označila za „vážný krok v rozvoji ukrajinského a celého sovětského umění“.[3]

V roce 1967 skladatel operu přepracoval pro účely obnovené kyjevské inscenace.[4] Roku 1970 ji kyjevské divadlo prezentovalo v Bulharsku a hrálo až do 80. let 20. století.[5] Roku 1972 byla pořízena rozhlasová nahrávka opery, kterou roku 2005 vydalo na CD nakladatelství Vektor-Vega.[6]

Námětově se opera Mylana řadí mezi díla oslavující západní expanzi Ukrajinské sovětské socialistické republiky v letech 1944–1945: kritika (Maksym Rylskyj) na ní z ideologického hlediska oceňovala, že jejími hrdiny jsou „mužní bojovníci za štěstí pracujícího lidu, za sjednocení Zakarpatské se Sovětskou Ukrajinou“.[3] Ještě v roce 1957 byla vedle kyjevské Mylany týkající se území získaného od Československa (respektive Maďarska) uvedeny ve Lvově opera Úsvit Anatolije Kosa-Anatolského o východní Haliči získané od Polska a v Charkově opera Bukovinci Marka Karminského o severní Bukovině získané od Rumunska.[3]

Rozhlasová nahrávka opery z roku 1972, dostupná na stránkách Ukrajinského rozhlasu. Zpívají (Mylana) Ljudmyla Kravčenko, (Ruščak) Heorhij Krasula, (Jolan) Bela Rudenko, (Vasyľ) Jaroslav Holovčuk, (Martyn) Dmytro Hnatjuk, dále Ja. Holovčuk, S. Kozak, V. Terechov, V. Skubak, Y. Kljakun, E. Ozymkovskaja, V. Myrkotan, V. Herasymčyk, L. Semenenko. Sbor a orchestr Státního akademického divadla opery a baletu USSR T. H. Ševčenka řídí Stepan Turčak.

• 1. dějství – Začátek^{[nedostupný zdroj]}
• – Konec
• 2. dějství – Začátek
• 2. dějství – Konec
• 3. dějství
• 4. dějství