Henry Charles Carey

Careyho první rozsáhlejší práci předcházely a následovaly méně obsáhlé počiny na téma mezd, úvěrového systému, úroků, otroctví, autorských práv a dalších. Mezi lety 1858–1859 shromáždil své celoživotní vědění a sepsal The Principles of Social Science (Principy společenských věd), které vyšly ve třech svazcích. Dílo je obsáhlá a vyspělá expozice Careyho názorů. Snažil se zde ukázat, že nezávisle na lidské vůli existuje přirozený systém ekonomických zákonů, které jsou esenciálně prospěšné a spontánně zvyšují prosperitu celé společnosti, zejména pak dělnických tříd, ovšem s výjimkou případů, kdy jí brání nevědomost nebo zvrácenost lidstva. Svoji ekonomiku zakládá na Colbertově systému, který hájí zájmy výrobců podporujících farmy s infrastrukturou.[3]

Henry Charles Carey

Odmítl malthusiánskou teorii o populaci argumentem, že prostředky na obživu determinují populační růst pouze v případě, pokud daná společnost nevyvíjí nové technologie nebo nepřijímá za své pokrokové myšlení vládní politiky. Populace se v dobře řízené zemi regulovala sama, ale její tlak na obživu charakterizoval nižší civilizační stádia. Carey popřel jako univerzální pravdu zákony snižování výnosů z půdy pro všechny ve všech fázích kultivace.

Jeho postoj souvisí s protikladem bohatství a hodnoty. Carey se domníval, že půda v industriálním způsobu života je nástrojem produkce tvořeným lidskou prací. Hodnota produktu byla určována množstvím provedené práce vynaložené na jeho vyrobení (měřeno prací potřebnou za stávajících podmínek, aby se nová země dostala do stejné fáze produktivity). Studoval okupaci a zúrodnění půdy, jelikož jako Američan měl stále v paměti první kolonie a před jehož očima se děj osidlování a dobývání země stále odehrával. Obtíže přeměny neobdělávané půdy na půdu, která produkuje organické potraviny pro lidskou spotřebu může být totiž odhadována pouze obyvatelem země, jehož půda je dlouhodobě kultivována.[3]

Carey věřil, že překonání těchto obtíží namáhavým a neutuchajícím úsilím opravňuje prvního držitele půdy k nároku na majetek v této půdě. Její současná hodnota tvoří velmi malou část nákladů, které na ni byly vynaloženy, protože představuje pouze to, co by bylo vyžadováno, s využitím vědeckých poznatků a zařízení naší doby, aby se země dostala z jejího primitivu do současného stavu.

Z toho plyne, že majetek v půdě je forma investovaného kapitálu, množství práce nebo produktů permanentně svázanými s půdou. Vlastník tohoto kapitálu je jako každý kapitalista kompenzován podílem na produkci. Majitel není odměňován za to, co vyprodukuje příroda svými silami a společnost tudíž není nijak podvedena jeho výlučným vlastnictvím.

Takzvaná ricardovská teorie pozemkové renty je spekulativní představa vyvrácená všemi zkušenostmi. Na rozdíl od toho, co teorie předpokládá, kultivace nezačíná nejlepšími půdami a nepostupuje směrem k horším půdám. Lehká, suchá a výše položená půda je kultivována nejdříve. Pouze v případě, že se zvýší hustota populace a nashromážděný kapitál, začne se obdělávat půda níže položená. Tato půda je úrodnější, ale zároveň má bahnitý charakter a podléhá záplavám. Nájemné, jakožto poměr produktivnosti, klesá stejně jako všechny podíly kapitálu, ale zvyšuje se jeho absolutní množství. Podíl dělníka se zvyšuje jak poměrově, tak absolutně. Zájmy těchto různých společenských tříd jsou tedy v souladu.

Carey dále říká, že aby mohl tento harmonistický pokrok fungovat, je třeba vrátit půdě to, co ji bylo odebráno. Veškerá produkce vzatá z půdy je součástí této půdy, a proto se musí se obnovit, jinak dojde k vyčerpání živin. Z tohoto důvodu výrobce a spotřebitel nesmí být příliš vzdálení. Produkty se nesmí vyvážet do cizích zemí a tím obohatit cizí půdu. V krátkodobém měřítku by vlastník půdy navýšil zisky, ale produkce půdy by se absolutně snižovala.[1]

V březnu 1865 zveřejnil Carey sérii dopisů určených předsedovi Sněmovny reprezentantů, Schuyleru Colfaxovi, s názvem „Cesta k překonání Anglie bez boje“. V těchto dopisech Carey prosazoval pokračování politiky Greenbacks, jímž autorem je Abraham Lincoln. Tato politika podporovala bezdluhové, vládou vydávané peníze jako způsob osvobození americké ekonomiky od britských kapitalistů, kteří se snažili ovládnout americké bohatství.

Také navrhl zvýšit povinné minimální rezervy soukromých bank až na 50 procent. Careyho práce, jak historie ukázala, nebyla vyslyšena. Následná Dlouhá krize, sužující Ameriku mezi lety 1873 - 1896, způsobovala značnou finanční paniku kvůli neschopnosti národních bank poskytnout veřejnosti dostatečné množství peněz.[1]

Následuje několik výňatků z Careyových prací:

Nejvyšší činitel (Lincoln) je často nucen vázat svůj podpis k nejdůležitějším zákonům, které často považuje za více než rozporuplné, vzhledem k národním zájmům.

Britskému volnému obchodu, jak jsem již uvedl, jsme vděční za současnou občanskou válku. Kdyby naše legislativa podpořila deklaraci nezávislosti, ten velký kopcovatý region na jihu, jeden z nejbohatších, by už dlouho byl zaplněný pecemi a továrnami, s pracovníky, v jejichž řadách by byli svobodní muži, ženy a děti, bílí i černí, a těch několik částí Unie by bylo spojeno dohromady ocelovými háky, které by vzdorovali každé separatistické snaze ''bohatých kapitalistů'' z Anglie. Takové, bohužel, nebylo naše počínání. Tedy přišlo povstání, které zapříčinilo zastavení sociální mobility a zkázu mnoha mužů.

V důsledku byla naše vláda chudá, veliká část našich lidí nezaměstnaná, byli jsme nuceni půjčit si válečné stroje v hodnotě milionů dolarů, abychom překonali veškeré překážky, které nám postavili do cesty lidé otevřeně podporující povstání.

Až současná válka skončí, bude muset být další vybojována, totiž válka s Anglií... Ale nebude to válka vedena kanóny. Utkáme se s ní na půdě kongresu.

Celý jih nyní vyžaduje reorganizaci a prvním krokem tímto směrem by mělo být poskytnutí strojů a jejich následné uvedení do oběhu. Pokud vláda tyto stroje nezajistí, kdo jiný to bude moci nebo chtít udělat? Sleduj pozorně, vyzývám tě, můj milý pane, to rozsáhlé pole, které má být obsazeno, a tu obrovskou práci, která má být vykonána, a pak se mnou přemítej nad tím, proč by vláda měla umožnit svým vojákům zahynout na poli, zatímco debatuje o podmínkách půjčky, kterou by jí měli půjčit muži, jejichž zájmy mají být podporovány snížením oběhu a zvýšením úrokové sazby. Nechte naše vojáky zaplatit, nechte znovu obnovit kredit vlády, nechte úrokovou sazbu na nízké úrovni a nechte státní pokladnu znovu potvrdit svou nezávislost a vše ještě dobře dopadne...

Jediná dekáda výše popsaného systému by stačila, abychom se v tomto ohledu mohli srovnat, bok po boku, s Anglií. Na počátku další dekády by Anglie byla již daleko za námi a my bychom potvrdili naši pozici ve světě, o které naši lidé tak často hovoří.