Hedy Lamarrová

Narodila se do zámožné židovské rodiny. Otec byl ředitelem banky, matka Gertrude Lichwitzová pocházela z budapešťské aristokratické rodiny a byla koncertní pianistkou. Předkové matky pocházeli z Moravy.[1][2][3] Hedwig dostala velmi dobré vzdělání, učila se na klavír, chodila do baletu, mluvila třemi jazyky. Přitom se u ní projevovalo i technické nadání. Po skončení střední školy se zapsala na studium herectví na škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Filmovat začala už v šestnácti letech a během dvou let natočila čtyři filmy. V roce 1932 ji obsadil český režisér Gustav Machatý do filmu Extase, který svými erotickými scénami vyvolal senzaci a přinesl Hedwig světovou slávu.[1][2][4] Krátce po natočení filmu se Hedwig provdala.

Prvním manželem byl o třináct let starší německý průmyslník a zbrojařský magnát Friedrich Mandl. Byl chorobně žárlivý, často tropil scény a dal svoji manželku neustále střežit. Snažil se z celého světa skoupit všechny kopie Machatého filmu Extase. Hedy se toužila ze svého zajetí dostat. Nakonec v převlečení za služku a s bohatou kolekcí šperků vycestovala do Francie a v r. 1937 se nechala na dálku rozvést.[1][2] Ve třiadvaceti letech se vydala do USA. Na lodi se seznámila s L. B. Mayerem, šéfem filmové společnosti Metro – Goldwyn – Mayer. Ten pro ni vymyslel umělecké jméno Hedy Lamarr a angažoval ji do několika filmů.[1] Byla hvězdou první velikosti, ale opravdový úspěch dosáhla pouze ve filmu Samson a Dalila z roku 1949. Novináři ji označili za nejkrásnější ženu světa. Podle její tváře byla vytvořena Sněhurka v kresleném filmu Walta Disneyho, byla předlohou pro Kočičí ženu.[1] Svou filmovou kariéru ukončila v roce 1958.[2]

Během svého života byla Hedy Lamarrová šestkrát vdaná a kromě toho prožila mnoho mileneckých vztahů. Se třetím manželem, hercem Johnem Loderem, měla dceru Denise a syna Anthonyho. Se druhým manželem adoptovali syna Jamese, kterého však ve dvanácti letech dala na vychování jiné rodině.[1]

Po posledním rozvodu v roce 1965 se stáhla do ústraní a žila až do konce života sama na Floridě. Těžce snášela postupnou ztrátu své bývalé krásy, trpěla depresemi, ztrácela zrak. Zemřela na selhání srdce ve věku 85 let. Syn Anthony na její přání nechal rozptýlit její popel na centrálním hřbitově ve Vídni.[2][4]

Hedy Lamarrová byla velmi inteligentní žena se zájmem o techniku. Vedle své herecké kariéry se věnovala řešení různých technických problémů a je autorkou několika vynálezů. S podporou svého bohatého přítele, majitele letecké továrny Howarda Hughese navrhla lepší konstrukci křídel letadel. Vylepšila světelné semafory, vymyslela rozpustné šumivé tablety, svítící obojky pro psy nebo také krabici, z níž se dají postupně vytahovat papírové kapesníky. Jejím největším a nejznámějším vynálezem byl systém pro tajnou komunikaci, princip tzv. rozprostřeného spektra s přeskakováním kmitočtů (anglicky Frequency Hopping Spread Spectrum; FHSS).[1]

Čestný hrob - Vídeňský ústřední hřbitov, hrobové místo 33/80

Lamarrová se proslavila především filmem Extase z roku 1932 (režie Gustav Machatý). V tomto experimentálním filmu hrála několik minut nahá, což byl jeden z prvních případů ženské nahoty ve filmu.[5] To byl pro tehdejší společnost takový šok, že film odsoudil mj. papež Pius XII. a Adolf Hitler ho dokonce zakázal. Ve většině kopií (amerických i evropských) byly vybrané scény s nahou herečkou vystřiženy.

Ve snímku Samson a Dalila (1949) dostala roli svůdkyně, ale ta byla jenom posledním vzepětím před definitivním úpadkem. Z pohledu její kariéry byl film natočený podle biblických námětů trhákem, další nabídku legendárního režiséra a producenta Cecila B. de Milla však Hedy Lamarrová odmítla. Film byl oceněn dvěma Oscary, za výpravu a kostýmy, a byl nominován v dalších třech kategoriích: Kamera, Speciální efekty, Hudba).

Její manžel Friedrich Mandl ve svém domě hostil četné významné armádní důstojníky a zbrojní odborníky, kteří otevřeně diskutovali o různých vojenských problémech. V té době právě zkoušeli nový systém dálkového řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Problémem byla ochrana signálů proti odposlechu a rušení. Jako hostitelka byla přítomna u těchto rozhovorů mladá Mandlova žena. Nikdo nepředpokládal, že by mladá kráska mohla mít o odborné řeči zájem nebo jim rozumět. To byl velký omyl, mladá paní o problém zájem měla. A dostala geniální nápad. Pokud se bude nosná frekvence signálů nepravidelně v krátkých intervalech měnit, nebude odposlech možný. Musela být ještě vyřešena synchronizace ladění vysílače a přijímače.[1]

V letech 1923–1925 George Antheil pro film "Ballet Mécanique" složil hudbu pro 16 mechanických klavírů (pianol), které měly hrát synchronně. Ve spolupráci s Hedy Lamarrovou v roce 1940 tento princip oprášil a spolu dospěli k představě rádiotechnické přenosové cesty, u níž by se synchronně, pomocí děrné pásky, přelaďoval jak vysílač, tak přijímač. Postup, kdy při přenosu informací se vysílač a přijímač synchronně přelaďují na další a další frekvence a který je znám pod zkratkou FHSS (Frequency-hopping-spread-spectrum), tedy zvláštní druh modulace odolné proti odposlechu, si Antheil a Lamarrová nechali patentovat v roce 1942, přičemž svůj vynález dali bezplatně k dispozici americkému námořnictvu. Podle jejich představ se měl používat k navádění řiditelných torpéd.[6][2]

US Navy ale během války vynález obou umělců nevyužila a teprve v roce 1959, když vypršela patentová práva, se myšlenky ujala americká elektrotechnická firma Sylvania Electronic Systems Division a v přísném utajení, neboť se jednalo o vojenský projekt, vyvinula sdělovací systém s přeladitelnou nosnou frekvencí. Pochopitelně již nebyl řízen děrnou páskou, ale využíval tranzistorové obvody. Poprvé byl „bojově“ nasazen za kubánské krize v roce 1962 a uvolněn pro civilní použití až v polovině 80. let. Právě včas, aby se mohl podílet na vzniku družicových komunikačních sítí (satelitních telefonů). Dnes se systémy FHSS široce používají a tvoří nedílnou součást IT (sítí Wi-Fi a systémů Bluetooth). Tento přenos nalezneme u GPS satelitů, satelitní televize a v sítích mobilních telefonů.[1][2]

George Antheil zemřel v roce 1959, Hedy Lamarrová roku 2000. Za svůj vynález nikdy nedostali ani cent. Nicméně hollywoodská filmová hvězda se alespoň dočkala morální satisfakce. V roce 1997 bylo Hedy Lamarrové, snad jako jediné herečce v historii, uděleno v USA čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky.[1][4]

V roce 1998 použila softwarová společnost Corel na obal a propagaci svého grafického programu Corel DRAW 8 překreslenou fotografii Hedy Lamarrové, ale bez svolení. Z následného soudního sporu si Lamarrová odnesla 200 000 dolarů.

• Lady Bluetooth. Hedy Lamarr, Das Jüdische Museum der Stadt Wien, Vídeň, 27. listopad 2019 - 10. květen 2020, kurátorka: Andrea Winklbauer[7]