Hans Watzek

Poté, co dokončil studium na Umělecké akademii v Mnichově a Lipsku v letech 1865–1868, působil jako učitel výtvarné výchovy v Čechách. Od roku 1875 žil ve Vídni a učil kreslení od ruky a modelování na Vídeňské státní střední škole[2] 6. okrsku. Mezi lety 1888 a 1893 byl také předsedou Sdružení rakouských učitelů malby a publikoval řadu odborných článků v časopise „Zeitschrift für Zeichnen und Kunstunterricht“.[3]

Jeho cesta k fotografii začala v roce 1891 na výstavě výtvarných fotografií ve Vídni. Tady jej oslovila zejména díla Alfreda Maskella. V témže roce začal provádět první pokusy s vlastnoručně vyrobenou dírkovou komorou a stal se členem Klubu amatérských fotografů ve Vídni („Club der Amateurphotographen in Wien“ přejmenovaný v roce 1893 na „Wiener Camera Club“) kde byl od roku 1893 až do své smrti členem představenstva.[4]

Na začátku 90. let se díky Vídeňskému fotografickému klubu spřátelil s dalšími významnými fotografy. Mimo jiné také s Hugem Hennebergem a Heinrichem Kühnem. Tito tři umělečtí fotografové nebyli pouze přáteli, ale od roku 1897 pracovali společně také v umělecké skupině Vídeňský trojlístek („Wiener Kleeblatt“ nebo také: „Wiener Trifolium“). Jejich díla byla signována třemi jetelovými lístky jako vyjádření jejich společné práce.[5] Organizovali společné výstavy, pořádali turné po Německu, Itálii a Nizozemsku.[6] Jejich tvorba mimo jiné ovlivnila dílo rakouského fotografa českého původu Rudolfa Koppitze.

Byl to právě profesor Watzek, kdo ve Vídni společně s Hugo Hennebergem a Heinrichem Kühnem vylepšili kombinovanou technikou vícenásobné vrstvené gumy – gumotisk. To umožnilo dříve netušeným způsobem tvůrčí vliv na obraz a barevnou manipulaci. Výsledné tisky měly bohatou a zajímavou texturu a dávaly dojem prostorové hloubky.[7]

Po nesčetných pokusech... vylepšili jednoduchou metodu gumotisku a vynalezli kombinovaný tisk.[8] Jejich krédem bylo, že by se fotografie měla brát vážně vedle malířství jako umělecká forma. Pro díla Trojlístku jsou proto často typická malířská neostrost, obzvláště u jejich náladových snímků krajin.

Do třetice podnikali Watzek, Henneberg a Kühn pravidelné studijní cesty, mimo jiné k Bodamskému jezeru, Gardskému jezeru, k Severnímu moři nebo do Tyrolska, kde hledali vhodné motivy pro své krajinářské snímky.

Na rozdíl od většiny předních členů vídeňské umělecké scény fotografů, jako byli Albert a Nathaniel von Rothschild, ale také Henneberg a Kühn, měl Hans Watzek k dispozici jen velmi omezené finanční prostředky k tomu, aby se mohl amatérsky věnovat fotografování, na tu dobu velmi drahé hobby.

Protože až do konce života vydělával na své živobytí jako učitel, na kariéru fotografa měl velmi omezený čas. V nekrologu Heinrich Kühn píše:

Tyto překážky však nebránily jeho uznání ve své době. Místo toho se Watzek snažil využívat efektivnější a méně nákladné techniky, například bromostříbrný papír jako negativní papír.[10].

Stejně tak bylo známo, že si Watzek stavěl fotoaparáty sám jednoduchými metodami, například z papírové krabice, které se u jeho kolegů setkala s obdivem, ale i s pobavením:

Watzek trpěl chronickou nemocí cév, což byla také příčina jeho předčasné smrti v roce 1903.[12] Jeho smrt vedla k rozpuštění Vídeňského trojlístku a také Hugo Henneberg se přestal fotografii věnovat.

• Nikdy nehovořil o obrazech nebo pokusech, o myšlenkách, idejích, které chtěl udělat. Často ale říkal, že jediné na čem opravdu záleží je něco skutečně učinit.[14] Heinrich Kühn o Hansi Watzkovi, 1928.
• Jde to také tak, bylo jeho známé heslo. S nejjednoduššími prostředky a zdánlivě naivně zvládl a vyřešil ty nejtěžší nemožné úkoly. Pro něj neexistovalo nic obtížného.[15] Heinrich Kühn o Hansi Watzkovi, 1923.
• Jeho největším činem bylo zavedení jednoduché brýlové čočky jako objektivu. Nesmíme si však myslet, že k tomu experimentu dospěl momentálně a náhodou. Před tím zveřejnil práci o fyziologické optice! Snažil se přiblížit charakter fotografického záznamu tomu, co se děje opticky na sítnici lidského oka.[16] Heinrich Kühn o Hansi Watzkovi, 1928.
• Umělecké fotografie, píše v jednom dopise, jsou umělecké výtvory, které je potřeba brát vážně. Pro diváka má způsob výroby uměleckého díla podřadný význam podřadnější význam, pro nás ale ne. Naše obrazy jsou v nejlepším případě srovnatelné s uměleckými kresbami. Naše dlouholeté velké úsilí se zdá být zaměřené na jeden experiment, kterým se ukáže, že velmi komplikovanou cestou skrze „mechanické prostředky“ je možné udělat umělecké dílo.[17] Fritz Matthies-Masuren o Hansi Watzkovi, 1899.
• Při záběru monoklem i při nejsilnějším odclonění a přesném zohlednění ohniskové vzdálenosti nevznikne tak ostrá kresba jako na obrázku vytvořeném za stejných podmínek odpovídajícím fotografickým objektivem. V této malé ostrosti kresby, která odpovídá přirozenému zraku a umělecké tradici, spočívá zvláštní kouzlo monoklových snímků.[18] Hans Watzek, 1893.

• 
  Sommernacht [Wiener Photographische Blätter: Herausgegeben Vom Camera-Club In Wien], 1896
• 
  Soir d'automne [Photo-Club de Paris / 1896, Pl. XLI], 1896
• 
  Port de Hambourg [Photo-Club de Paris / 1897, Pl. XXXVII], 1897
• 
  Kibicové, Die Kunst in der Photographie, 1897
• 
  Pappeln Und Wolken [Die Kunst in der Photographie (Art Folio #1)], 1900
• 
  Portrét neznámého muže, 1898
• 
  Portrét, 1894-1900