Grumman F4F Wildcat
Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil americké námořní pěchoty, amerického námořnictva a jako Martlet i u britského královského námořního letectva. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.
F4F Wildcat | |
---|---|
Grumman F4F-3 Wildcat, US Navy | |
Určení | stíhací letoun |
Výrobce | Grumman |
První let | 2. září 1937 (XF4F-2) |
Zařazeno | prosinec 1940 |
Vyřazeno | 1945 |
Uživatel | US Navy United States Marine Corps Royal Navy Royal Canadian Navy[zdroj?!] |
Vyrobeno kusů | 7 885 ks [1] |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vývoj
Přímým předchůdcem letounu Wildcat byl dvouplošník XF4F-1[2] zkonstruovaný roku 1935 na podkladě vypsané soutěže. V ní se ale objevil vážný konkurent v podobě jednoplošného XF2A-1. Firma Grumman se ale nevzdávala a pokračovala ve vývoji a ve zdokonalování svého stroje. Byla opuštěna dvouplošná konfigurace a v roce 1936[3] vznikl jednoplošník XF4F-2[2]. První prototyp XF4F-2 vzlétl 2. září 1937. Letoun poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-1830-66 Twin Wasp o výkonu 1050 hp. Vyzbrojen byl dvojicí kulometů Browning ráže 7,62 mm v trupu a další dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v křídle. Soutěž nakonec vyhrál konkurenční XF2A-1, ale v říjnu 1938 byl u Grummanu objednán vývoj dalšího prototypu XF4F-3. Zdokonalený prototyp byl vybaven motorem XR-1830-76 Twin Wasp s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 1200 hp a došlo ke konstrukčním úpravám. Křídlo dostalo nový tvar („useknuté“ konce, místo koncových oblouků) a rovněž ocasní plochy byly předělány. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. XF4F-3 poprvé vzlétl 12. února 1939.[3] O tento zmodernizovaný stroj projevilo americké námořní letectvo zájem a nakonec mu dalo přednost před letounem Buffalo. Ačkoliv Buffalo bylo v uvodních zkouškách preferovaným strojem, rozhodující se nakonec ukázalo jeho daleko výraznější zhoršení parametrů po instalaci - nově vyžadovaných - samosvorných palivových nádrží a pancéřové ochrany.
V roce 1939 získala firma Grumman objednávky od amerického námořnictva s označením F4F-3 (na 78 kusů)[3] i od Francie (81 kusů + 10 na náhradní díly)[3], která měla po vypuknutí války nedostatek moderních letounů. Verze pro Armée de l'Air[zdroj?!] byla označována jako G-36A a lišila se mimo jiné motorem (hvězdicový devítiválec Wright R-1820-G205A Cyclone) a výzbrojí (šest kulometů ráže 7,5 mm: po dvou v každé polovině křídla a dvou synchronizovaných nad motorem). Po kapitulaci Francie objednané stroje převzalo Spojené království, které jimi vyzbrojilo svoje letadlové lodě, přičemž stroje dostaly název Martlet Mk.I (od března 1944 jako Wildcat Mk.I) a byly přezbrojeny na 4x12,7mm.[2][3] V průběhu roku 1941 bylo do Velké Británie exportováno 90 letounů Martlet Mk.II (G-36B) se šesti kulomety a motorem R-1830-90. Dále Fleet Air Arm obdrželo 30 kusů Martlet Mk.III (F4F-4A) s pevným křídlem a 220 letounů Martlet Mk.IV (F4F-4B) s motorem Wright Cyclone. V roce 1941 převzalo US Navy 95 letounů F4F-3A s motory Pratt and Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem. Několik z těchto strojů bylo upraveno k fotografickému průzkumu s označením F4F-3P a dva ke zkouškám s plováky jako F4F-3S. V listopadu 1941 začaly z výrobní linky v Bethpage sjíždět první sériové F4F-4 Wildcat již se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm a motorem Pratt and Whitney R-1830-36. Pod křídla bylo možné zavěsit dvě pumy po 45 kg, nebo dvě přídavné nádrže po 264 litrech. Při nasazení v hlavních bojových operacích se však pumy téměř nepoužívaly a posílení výzbroje ze 4 na 6 kulometů bylo často kritizováno kvůli výraznému snížení zásoby munice, která i zkušeným pilotům uprostřed větších bojů často docházela před splněním bojového úkolu.
Označení F4F-7 bylo přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi se zvětšenou zásobou paliva, vyrobené v počtu 21 kusů v roce 1941. V roce 1942 začala firma Grumman přecházet na výrobu letounů F6F Hellcat a licenční výroba Wildcatů byla přidělena koncernu General Motors. Té se ujala pobočka Eastern Aircraft Division v Lindenu ve státě New Jersey, která obdržela za vzor Grumman F-4F-4 na osvojení produkce. 31. srpna 1942 byl zalétán první sériový licenční FM-1 s výzbrojí čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm a dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Pratt and Whitney R-1830-86 Twin Wasp o výkonu 882 kW, některými drobnými vylepšeními a odlehčením konstrukce. Celkem 312 těchto strojů získalo britské námořnictvo pod označením Martlet Mk.V.
Počínaje rokem 1943 uvedl koncern General Motors do výroby variantu F4F-8 pod označením FM-2, poháněnou devítiválcovým motorem Wright R-1820-56 o výkonu 992 kW. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 113 kg, nebo šest neřízených raket ráže 127 mm. Do ukončení výroby v roce 1945 vzniklo 4777 strojů verze FM-2 z nichž 360 v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela Velká Británie jako Wildcat Mk.VI.
Bojové nasazení
Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midway a Guadalcanal, vylodění v severní Africe v operaci Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku měla japonská letadla Micubiši A6M výraznou výhodu v doletu a obratnosti – především při letu v nižších rychlostech – dále pak lepším výhledu z kabiny, především do zadní polosféry a v závislosti na okolnostech i určitou výhodu v lepší akceleraci, stoupavosti a vyšší maximální rychlosti v horizontálním letu; ovšem navzdory často vžitým představám, situace nebyla zcela jednoznačná: Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu a lépe ovladatelný při zatáčkách a střelbě ve vysokých rychlostech. Oproti svým japonským protivníkům měly američtí piloti také výhodu v daleko kvalitnějších radiostanicích s dokonalejším odrušením, které jim umožňovali lépe koordinovat týmový boj. Mimo to byl Wildcat robustní, spolehlivý, snášel i těžká poškození a i v případě katastrofických poškození dával pilotovi značné šance na přežití. Jeho mechanismus skládání křídel také umožňoval na stejném prostoru letadlové lodě umístit více stihaček, než by tomu bylo v případě japonského stroje (u kterého se sklápěly jen konce – špičky křídel), což určitým způsobem navyšovalo celkovou kapacitu amerických letadlových lodí a dovolovalo jim v praxi dosahovat vyšší koncentrace sil. Ačkoliv je Wildcat často podceňován, skutečností zůstává, že dobře vycvičení piloti Wildcattů amerického námořnictva dokázaly v kritických bitvách let 1942–1943 – před získáním materiální převahy USA – japonským zerům pilotovaných často jedněmi z nejlépe vycvičených pilotů světa zpravidla celkem úspěšně vzdorovat a často působily japonskému letectvu velké ztráty. Výrazný vliv na úspěch Wildcatů měl systém včasného varování – ať už prostřednictvím radaru na letadlových lodích nebo pozemních pozorovatelů např. na Guadalcanalu a týmová součinnost, které americkým pilotům dovolili eliminovat nevýhody vlastních strojů a bojovat způsobem který jim vyhovoval. Pozdější varianty FM pak byly výtečným strojem pro malé eskortní letadlové lodě a v během služby v této roli – zpravidla v nasazení mimo nejtěžší boje a bez nutnosti čelit v klasickém střetnutí nejmodernějším stihačům nepřítele – zde dosahovaly překvapivých poměrů mezi zničenými stroji nepřítele a vlastními ztrátami.
Uživatelé
(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.[4])
Specifikace (F4F-4)
Technické údaje
- Posádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 38 stop (11,58 m)[5]
- Rozpětí se složenými křídly: 14 stop 4 palce(4,37 m)[5]
- Délka: 29 stop 10 palců (9,09 m)[5]
- Výška: 11 stop 9 palců (3,58 m)[5]
- Nosná plocha: 260 stop² (24,15 m²)[3]
- Prázdná hmotnost: 5448 lb (2471,2 kg)[5]
- Pohonná jednotka: vzduchem chlazený dvouhvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-86[5]
- Výkon pohonné jednotky: 1200 hp (895 kW)[5]
- Maximální vzletová hmotnost : 7975 lb (3617,4 kg)[5]
Výkony
- Maximální rychlost:
- Praktický dostup: 34 900 stop (10 637,5 m)[5]
- Čas výstupu do výšky 6096 m: 12,4 min[zdroj?!]
- Dolet: 770 mil (1239,2 km)[5]
- Maximální dolet: 2051 km (s přídavnými nádržemi při rychlosti 246 km/h)[zdroj?!]
- Zásoba paliva: 144 galonů (545,1 l) + dvě přídavné nádrže po 58 galonech (219,6)[5]
Výzbroj
- 6 × kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v křídlech se zásobou 1 440 nábojů (240 na hlaveň)[5]
- 2 × puma po 100 lb (45,36 kg) pod křídly[5]
Odkazy
Poznámky
- Zahrnuje i stroje Grumman G-36A původně objednané pro francouzskou Aéronavale a Řecké vojenské letectvo, které jimi nemohly být převzaty vzhledem k vývoji válečné situace.
Reference
- Hickman, Kennedy. "World War II: Grumman F4F Wildcat." About.com. Retrieved: 15 June 2010.
- Grumman F4F "Wildcat" Fighters Archivováno 16. 12. 2014 na Wayback Machine na history.navy.mil
- The Grumman F4F Wildcat na vectorsite.net
- FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F4F Wildcat, s. 113–141. (anglicky)
- DWYER, Larry. The Grumman F4F Wildcat [online]. The Aviation History Online Museum, rev. 2010-03-30 [cit. 2010-06-20]. Dostupné online. (anglicky)
- Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. (česky)[nedostupný zdroj]
Literatura
- Charles A. Mendenhall Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
- Ing. Vlastimil Ehrman Grumman Wildcat, Modelpres, ISBN 80-901328-7-1
- Adam Jarski F4F Wildcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-29-5
- VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.
- TILLMAN, Barrett. Stíhací esa na Wildcatech. Plzeň: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-121-6. Překlad Ospreye Wildcat Aces of World War II.
- LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky) – citováno jako Lundstrom (I)
- LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky) – citováno jako Lundstrom (II)
- Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. (česky)[nedostupný zdroj]
- SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2.
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 79 a 137.
- GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Grumman F4F/FM Wildcat, s. 116 až 119. (česky)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Grumman F4F Wildcat na Wikimedia Commons
- Grumman F4F Wildcat na www.valka.cz
- (anglicky) Kamufláže letounu Grumman F4F Wildcat
- (anglicky) Originální pilotní příručka PDF (14 337 kB)