Gostivar

Území současného města Gostivar se stalo součástí Osmanské říše v 14. století. První písemná zmínka o městě pochází ale nejspíše ještě z doby před příchodem Turků, a to z dokumentu srbského vladaře Milutina z roku 1313.

Francouzský geolog Ami Boué při své návštěvě Tetova v roce 1850 zmínil existenci Gostivaru jako velké vesnice. V závěru století měla zhruba 2000 obyvatel, stálo zde asi čtyři sta domů. Trhy se konaly vždy v úterý. Město bylo v rámci Osmanské říše dlouhou dobu součástí Prizrenského sandžaku.

Dle osmanských záznamů mělo v roce 1906 město 3400 obyvatel, drtivá většina z nich byla muslimské víry, nejspíše albánské národnosti. Někteří místní Slované (Makedonci) se zapojili na počátku 20. století do Ilindenského povstání.^[zdroj?]

Od roku 1912 bylo město součástí Srbského království. Příchod srbské armády neslo místní albánské obyvatelstvo velmi nelibě; došlo k povstání a bojům, které si vyžádaly okolo tří set mrtvých. Během první světové války vybudovala okupační zpráva přes Gostivar a západní část dnešní Severní Makedonie úzkorozchodnou železnici.[1] Po roce 1918 se nacházelo na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. V meziválečném období měla být železnice modernizována a prodlužována, nicméně bylo tak činěno s omezenými finančními zdroji a výsledkem bylo neustálé oddalování termínů dokončení. Na tuto skutečnost si stěžoval i tehdejší poslanec za gostivarský volební obvod, Ugrin Joksimović.[2]

Za druhé světové války bylo připojeno k Albánii, která byla okupována fašistickou Itálií. Docházelo zde k útokům na místní slovanské obyvatelstvo. V partyzánském boji zde vynikl jako bojovník Čede Filipovski – Dame.

Dnes je Gostivar součástí Severní Makedonie. V roce 1997 zde došlo k nepokojům mezi místním albánským a makedonským obyvatelstvem. To odstartovalo rozhodnutí místní radnice vyvěsit albánskou a tureckou vlajku vedle makedonské (jako vlajky místních národnostních menšin). Tento krok považovala centrální vláda za ilegální. Následně došlo k protestům, zatčení některých představitelů města a soudnímu procesu.

Podle sčítání lidu z roku 2002 zde žije 35 847 obyvatel, přičemž dvě třetiny populace tvoří Albánci. Na úrovni městské samosprávy jsou úředními jazyky albánština, makedonština a turečtina.

Hlavní kulturní institucí ve městě je Dům kultury ASNOM. Knihovna Vuka Karadžiće se nachází hned za kulturním domem. Má přes 8 000 titulů, tedy přes 80 000 knih. V knihovně je také dětská sekce.

Ve městě se nachází několik historicky významných objektů. Mezi ně patří např. hodinová věž, řada mešit, kostel sv. Bohorodice. Původní turecké lázně byly v minulosti zničeny a do současné doby se nedochovaly. Nejstarší budova ve městě nese název Žlutý dům.

Západně od města vystupuje do značné nadmořské výšky pohoří Šar Planina, kde se nachází stejnojmenný národní park. Jihozápadně od Gostivaru se rozkládá národní park Mavrovo. Horské hřebeny (byť nižší) se nachází i východně od Gostivaru, směrem do vnitrozemí Severní Makedonie. Nedaleko od města zde začíná národní park Jasen s kaňonem řeky Treska a jezerem Kozjak.

Gostivar je silnicemi a železnicí propojen s dalšími městy v regionu.

Prochází tudy železniční trať Skopje–Kičevo, která napojuje severozápad Severní Makedonie s její metropolí Skopje.

Severně od města začíná dálnice A2 směrem do Tetova a do Skopje. Směrem na jih vedou silnice do měst Ochrid a Debar.

V Gostivaru má sídlo mezinárodně činná autobusová firma Nasir Tours, která mj. zajišťuje osobní přepravu ze Severní Makedonie a také z řeckého ostrova Korfu do Německa, např. do Hamburku a Bielefeldu.

• Rufi Osmani (* 1960), politik
• Shaban Ismaili (* 1989), fotbalista
• Admir Mehmedi (* 1991), fotbalista a švýcarský národní hráč
• Gentjana Rochi (* 1994), fotbalista

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gostivar na Wikimedia Commons