Glosa

Glosa je krátký postřeh a zamyšlení psaná slohovým postupem úvahovým. Od poznámky se liší nepřímým pojmenováním a užitím syžetu. Je obdobná sloupku (bezfabulový). Je zde přítomná ironie, pointování, sarkasmus, vyjádření svého vztahu k tématu. Oproti sloupku je to kratší připomínka k zásadnímu společenskému problému.[1][2]

Po pádu západořímské říše se v raném středověku i na italském území vytratila dřívější znalost římského práva. Např. právnická škola v Pavii se zabývala jen germánskými zákoníky, ačkoli některé z nich zachovaly římské právo pro původní obyvatelstvo (Alarichův breviář). Ovšem na přelomu 11. a 12. století došlo k obratu, když se na boloňské univerzitě stal základem právní výuky dochovaný rukopis Corpus iuris civilis, zásadního zákoníku východořímského císaře Justiniána, zvaný zde Littera Vulgata nebo také Littera Bononiensis.[3] V Bologni postupně vznikla celá glosátorská škola, neboť učitelé do tohoto zákoníku vpisovali své poznámky, jimiž jeho text vysvětlovali. Poznámky byly buď mezi řádky (interlineární glosy) nebo na okraji stránky (marginální glosy) a měly skutečně vědeckou úroveň, proto se k nim obvykle připojovala i značka konkrétního glosátora. Protože škola působila po několik generací, už ve 13. století bylo nutné je uspořádat, čímž vznikl tzv. aparát, který zahrnul více než 90 tisíc glos[4] a který býval k rukopisům zákoníku připojován tak, že zcela obklopoval původní text ve středu stránky. Takto pak byly uspořádány i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. Význam boloňské školy glosátorů spočívá nejen v tom, že zpřístupnila římské právo praxi, která tehdy v zájmu „obnovy říše“ (Svatá říše římská) požadovala jednotný právní řád, ale i v tom, že objevila vnitřní kvalitu římského práva a současně položila základy pro rozvoj novodobé právní vědy.[5]

Zakladatelem školy a tvůrcem prvních glos byl Irnerius (jeho glosy jsou označeny značkou „y“). Byl také veřejně činný, dosáhl velké vážnosti a jeho současníci ho nazývali „lucernou práva“ (lucerna iuris). Jeho přímí žáci byli tzv. „čtyři doktoři“ (quatuor doctores) nebo také „lilie práva“ (lilia iuris). Byl to Bulgarus, Martinus, Jacobus a Hugo, kteří se stali poradci císaře Fridricha Barbarossy. Ten poté vzal boloňskou univerzitu pod svou ochranu a nechal na ni zasílat své výnosy, kde byly připojovány k justiniánskému zákoníku. Svého vrcholu dosáhla škola na přelomu 12. a 13. století, nejznámějším byl tehdy glosátor Azo, tvůrce kodexové summy. V polovině 13. století vyučovali v Bologni ještě např. Odofredus a především Accursius, který vytvořil tzv. řádnou glosu (glossa ordinaria), shrnutí všech glos do jednoho aparátu. Její význam byl natolik velký, že byla nakonec uznávána jako samostatný pramen práva.[6] Škola glosátorů se neomezila jen na italské území, zahrnují se do ní i tzv. zaaplští doktoři (doctores ultramontani). Např. v jihofrancouzském Montpellier působil Placentinus a v anglickém Oxfordu učil Vaccarius. Jeho studijní příručka Liber pauperum byla sice oblíbenou, římské právo se ale v Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy neprosadilo, protože místní právníci upřednostňovali domácí právo.[6]

Glossa ordinaria po stranách původního textu

Glosami byly ve velké míře opatřovány biblické texty, neboť se jednalo o texty staré, jejichž zřejmý smysl se se změnou doby, kultury a jazyka pomalu začínal vytrácet. Předpokládá se, že glosami opatřovali biblický text ještě před jeho fixací a kanonizací samotní židovští písaři a že mnoho takových glos a vysvětlivek napsaných na okraji textu bylo při (nepozorném?) opisování svitků zahrnuto do samotného textu.