George Eliot

Mary Anne Evansová se narodila jako třetí dítě do rodiny farmáře a správce Roberta Evanse a jeho ženy Christiany v anglickém hrabství Warwickshire. Už od útlého mládí se Mary Anne projevovala jako mimořádně bystré dítě a horlivě četla. Oč více byla obdařena intelektem, o to méně se jí dostávalo fyzické krásy a vyhlídky na případný sňatek se ztenčovaly. Snad proto její otec investoval do vzdělání, které bylo pro tehdejší dívky často nedostupné. Robert Evans jako správce pozemku místního šlechtického sídla Arbury Hall své dceři zajistil přístup do tamní knihovny, kde se mohla dále sebevzdělávat a rozšiřovat své znalosti. Klasické vzdělání zanechalo v jejích dílech významnou stopu – v jejích románech a výběru témat se odráží vliv staré řecké literatury a řecké tragédie. Při častých návštěvách tohoto panského sídla Evansové nemohl uniknout ostrý kontrast mezi přepychem, ve kterém žila místní aristokracie, a životy chudých lidí na panství. Později se tento motiv opakovaně objevuje v celém jejím díle.

Když bylo Evansové šestnáct let, zemřela jí matka. Za dalších pět let se její bratr Isaac oženil, založil rodinu a Mary Anne musela odejít z domu a přestěhovala se spolu s otcem do města Foleshill blízko Coventry. Zde se setkala s osobnostmi, které ovlivnily její životní postoje a názory a posléze i literární tvorbu. V domě bohatého továrníka a filantropa Charlese Braye se setkala s lidmi, jako byl sociální reformátor Robert Owen, filozof Herbert Spencer, socioložka Harriet Martineauová nebo americký esejista Ralph Waldo Emerson. V této společnosti se seznámila s liberálními náboženskými postoji, které prosazovali filozofové David Strauss a Ludwig Feuerbach, již oba zpochybňovali stávající křesťanské učení. Jejím prvním velkým literárním dílem byl právě překlad Straussovy knihy Život Ježíšův (něm. Das Leben Jesu). Evansová začala mít pochyby o své vlastní víře, za což jí otec vyhrožoval, že ji vypudí z domu, nikdy to však neudělal. Po několik dalších let chodila poslušně do kostela a starala se o otce až do jeho smrti v roce 1849. Pět dní po pohřbu odjela s manžely Brayovými do Švýcarska, kde pobývala v Ženevě a přitom se věnovala četbě a procházkám přírodou, které pro ni znamenaly velkou inspiraci.

V roce 1850 se vrátila do Londýna a o rok později se stala pomocnou editorkou levicového propagandistického časopisu Westminster Review. Hlavním editorem a majitelem časopisu byl John Chapman, který v roce 1846 vydal autorčin již zmíněný překlad. Ač byla Evansová pouze pomocná editorka, ve skutečnosti dělala většinu práce ona – zajišťovala chod redakce a přispívala svými kritikami a eseji. V témže roce se seznámila s filozofem a kritikem Georgem Henry Lewesem a tři roky na to spolu začali žít. Jejich vztah nebyl bez problémů, Lewes byl totiž ženatý a měl se svou ženou tři děti. S manželkou se však nikdy nerozvedli a oboustranně se dohodli na otevřeném vztahu.

Spolu s Lewesem odjela na studijní cestu do Výmaru a Berlína. Evansová se nadále zajímala o teologii a pracovala na překladu Feuerbachova díla Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums) a „Etiky“ nizozemského filozofa Barucha Spinozy. Pobyt v Německu brali oba milenci jako své líbánky, spisovatelka užívala jméno Marian Evans Lewes a mluvila o Lewesovi jako o svém manželovi. Na jejich vztahu se obecně považovalo za nejskandálnější to, že ho nijak neskrývali a hlásili se k němu i na veřejnosti.

Middlemarch, titulní list prvního vydání

Evansová se ještě jako editorka ve Westminster Review rozhodla nastoupit na dráhu spisovatelky. V jednom ze svých posledních esejů pro Review stanovila sama sobě směr, jímž se její literární tvorba bude ubírat, a kritizovala tehdejší autorky za prvoplánové a povrchní zápletky jejich románů (Silly Novels by Lady Novelists, 1856). Ve svých literárních kritikách obdivovala realismus soudobé evropské prózy a všechna její následující díla jsou napsána v realistickém duchu. Začala používat nový pseudonym, pod kterým se také nejvíce proslavila: George Eliot. Mužské jméno použila částečně proto, aby se distancovala od prostoduchých románů většiny tehdejších spisovatelek, a také jím diskrétně zamaskovala aféru ohledně legitimity vztahu s Lewesem.

V roce 1858, když bylo Evansové třicet devět let, vyšla v časopise Blackwood's její povídka Zlý osud reverenda Amose Burtona (Amos Burton), první z cyklu tří povídek Scenes of Clerical Life. Všechny tři povídky zaznamenaly velký ohlas. Její první velký román Adam Bede byl už od svého vydání v roce 1859 bestsellerem, což ovšem vzbudilo mimořádný zájem o to dozvědět se něco bližšího také o jeho autorovi. Autorství bylo nejčastěji přisuzováno nějakému venkovskému faráři či snad jeho ženě. S úspěchem románu Adam Bede spekulace ještě vzrostly, dokonce se objevili i tací, kteří se s vidinou jednoduše získané slávy k autorství sami přihlásili. Nakonec Evansová přece jen vystoupila z anonymity. Odhalení detailů z osobního života pravého George Eliota překvapilo a šokovalo nejednoho obdivovatele jejích románů, ale její popularita jako spisovatelky tím očividně nijak neutrpěla. Rukopis svého dalšího románu The Mill on the Floss věnovala Lewesovi k šestému výročí jejich společného života (1860). Její poslední román Daniel Deronda vyšel v roce 1876.

Spisovatelčin hrob

O dva roky později Lewes zemřel a Evansová se věnovala úpravám jeho posledního díla. Útěchu našla až v náruči Johna Waltera Crosse, za něhož se v roce 1880 provdala, a postarala se o další skandál spojený s jejím jménem – vzala si muže o dvacet let mladšího. S novým manželem se přestěhovala do Londýna, ale dlouhodobé problémy s ledvinami spojené s náhlou infekcí vedly k zhoršení jejího zdravotního stavu a 22. listopadu téhož roku ve svých 61 letech zemřela. Evansová, na rozdíl od mnoha jiných britských spisovatelů, není pohřbena ve Westminsterském opatství, protože odmítala křesťanskou víru a žila v nelegitimním svazku. Její hrob se nachází na hřbitově Highgate Cemetery v Londýně na místě vyhrazeném pro odpůrce náboženství a agnostiky. Při příležitosti stého výročí její smrti byl v roce 1980 odhalen památný kámen v Poet's Corner ve Westminsterském opatství.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu George Eliot na Wikimedia Commons
• Osoba George Eliot ve Wikicitátech (anglicky)
• Autor George Eliot ve Wikizdrojích
• Autor George Eliot ve Wikizdrojích (anglicky)
• Plné texty děl autora George Eliot na projektu Gutenberg
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je George Eliot