Galské války
Galské války také galská válka byla série vojenských tažení Římanů v letech 58–50 př. n. l., v nichž prokonzul a vojevůdce Julius Caesar dobyl velkou část Galie. Sám je popsal ve své knize Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico), která je také hlavním historickým pramenem pro toto tažení.[1]
Galské války | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Vercingetorix skládá zbraně u nohou Julia Caesara, Lionel Noel Royer, 1899 | |||||||
| |||||||
strany | |||||||
Římská republika | galské kmeny: Aeduové Arvernové Allobrogové Atrebaté Biturigové Caletové Bójové Eburoni Helvéciové Menapiové Morinové Nerviové Nantuatové Remové Parisiové Sedunové Sekvanové Senoni Suessiónové Treveři Venetové Veragrové Viromandové a další germánské kmeny: | ||||||
velitelé | |||||||
Julius Caesar Titus Labienus Marcus Antonius Quintus Tullius Cicero Publius Licinius Crassus Decimus Iunius Brutus Albinus Servius Sulpicius Galba |
Vercingetorix Indutiomarus Ambiorix Commius Ariovistus Cassivellaunus | ||||||
síla | |||||||
celkem 120 000 mužů 60 000 legionářů 60 000 auxilií |
300 000+ nepravidelně bojujících mužů | ||||||
ztráty | |||||||
30 000+ padlých 10 000+ raněných |
tisíce padlých (podle moderních odhadů) podle Caesara až 1 000 000 padlých (zahrnující také civilisty) |
Příčiny
Římané měli z Galů respekt a obavy, protože v roce 109 př. n. l. během Kimbrijské války napadli a vyplenili sever Itálie. Vypudit se je podařilo až po několika bitvách Gaiovi Mariovi.
V roce 63 př. n. l. se galské kmeny Arvernů a Sekvanů spojily s germánským vůdcem Ariovistem a společně zautočili na galský kmen Aedů v bitvě u Magerobriga. Ariovistus po vítězné bitvě od Galů požadoval území pro svůj kmen Svébů. Svébové byli časem stále agresivnější a stále více utlačovali i spolčené galské kmeny Arvernů a Sekvanů. Poražený kmen Audů byl spojencem Římanů, a tak vyslal do Říma druida Diviciaca, aby požádal o pomoc.[2] V té době se k moci dostával Julius Caesar, kterého politická kariéra dostala do obrovských dluhů. Jeho členství v politickém triumvirátu složeném ještě z Marca Licinia Crassa a Pompeia mu zajistilo funkci prokonzula dvou provincií v Gallii Cisalpina a Ilýriku. Když prokonzul Gallie Narbonensis Metellus Celer nečekaně zemřel, byla tato provincie také přidělena Caesarovi, k tomu mu bylo navíc prokonzulství prodlouženo na pět let, což v té době bylo neobvyklé. Julius Caesar se potřeboval dostat k moci a zároveň se zbavit finanční dluhů, proto hledal záminku pro napadení Galie. Tuto záminku našel ve chvíli, kdy germánskému tlaku od východu začal čelit i kmen Helvéciů, a tak požádal o přechod přes římské provincie na západ.[3] Caesar jejich žádost zamítl a následně nechal v oblasti Ženevského jezera postavit několik kilometrů dlouhé opevnění. Když ho Helvéciové ze severu obešli, vydal se za nimi a v bitvě u Bibracte západně od Augustoduna je v roce 58 př. n. l. napadl a zmasakroval. Starověký Řím nezasáhl, tím vstoupil do galských válek.
Válka
Po tomto úspěchu vytáhl Caesar z jara roku 57 př. n. l. s osmi (později deseti) legiemi směrem do Porýní potlačit údajnou vzpouru Belgů. Pronikl rychle až k Severními moři a k Atlantiku a v roce 55 a 54 př. n. l. se dvakrát vylodil v Británii. Když se zdálo, že celá Galie je podrobena a římské vojsko se vrátilo na zimní základny, vypuklo velké povstání. Římské Cenabum (Orléans) dobyli Karnutové, vedení mladým knížetem Vercingetorixem, a část obyvatel pobili. Přesto se Caesarovi podařilo přejít přes zasněžené hory a město dobyl zpět. Vercingetorix jej sice ještě porazil u Gergovie (asi 8 km jižně od Clermont-Ferrand), pak se však stáhl do oppida Alésie (asi 40 km severozápadně od Dijonu), kde byl roku 52 př. n. l. obklíčen, zajat a později v Římě popraven.[4] Ještě v následujícím roce museli Římané potlačovat místní povstání, Caesar byl ale vůči povstalcům mírnější a situace v Gallii se uklidnila. Roku 49 př. n. l. však senát Caesara vyzval, aby se vzdal svého konzulství. Ten se vydal do Itálie, překročil Rubikon a tažením na Řím začala občanská válka proti Pompeiovi.
Ohlasy
V 19. století se galské povstání a jeho vůdce Vercingetorix stali součástí francouzského národního mýtu a některé postavy - například v kreslených komiksech o Asterixovi - jsou i dnes velmi populární.[5]
Odkazy
Reference
- CAESAR, Julius. Zápisky o válce galské. Překlad Jan Kalivoda. Praha: Naše vojsko, 2009. ISBN 9788020610508.
- KAHN, Arthur D. The education of Julius Caesar : a biography, a reconstruction. Lincoln, Neb.: IUniverse.com, 2000. 528 s. ISBN 9780595089215. S. 213. (angliky)
- CAESAR, Julius. Caesar's Gallic War (Book I. part. 23) [online]. New York: Harper & Brothers., 1869 [cit. 2018-02-14]. Dostupné online. (anglicky)
- První francouzský hrdina. Statečnému Galovi se podařilo porazit Caesara. Náš region [online]. 2019-09-26 [cit. 2020-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-06.
- MILLER, Ann. Reading Bande Dessinée: Critical Approaches to French-language Comic Strip. [s.l.]: Intellect Books 274 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84150-177-2. (anglicky) Google-Books-ID: f5KY_CdALWkC.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu galské války na Wikimedia Commons
- OTTO, Jan. Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí - heslo Caesar, Gaius Iulius. [s.l.]: Internet Archive, 1892. 911 s. Dostupné online. 13960. S. 30–34.
- (anglicky) Caesar, De bello Gallico. Anglický text na Gutenberg