Franz von Hein

Erb Heinů z roku 1871 při povýšení do stavu svobodných pánů

Vystudoval práva na Františkově univerzitě v Olomouci. Působil jako advokát v slezském Johannesbergu, od roku 1847 v Opavě.[2] Během revolučního roku 1848 se zapojil do politiky. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Opava v Slezsku. Uvádí se jako zemský advokát.[3] Patřil ke sněmovní levici.[4] Na sněmu působil jako zpravodaj ústavního výboru.[2] Usedl zde i do tříčlenného podvýboru pro vypracování návrhu všeobecných občanských práv, v němž zasedal i František Ladislav Rieger. V prosinci 1848 pak byl spolu s Riegrem zpravodajem ústavního výboru pro plénum parlamentu. Počátkem roku 1849 v Říšském sněmu ostře odmítal federalistické návrhy a konstatoval, že nepřipustí ani stín suverenity pro žádnou provincii Rakouska.[5]

Od roku 1848 byl též náměstkem starosty Opavy.[2] Podle jiného zdroje zastával funkci náměstka purkmistra až od roku 1849. Patřil do starobylého opavského rodu, narodil se ovšem v Olomouci a do Opavy se přiženil roku 1837. Starostou Opavy se stal roku 1856 a úřad držel do roku 1862. Do jeho éry spadá zřízení městské spořitelny, kluziště, vyšší reálné školy a zavedení plynového osvětlení.[1]

Po obnovení ústavního systému vlády se opět dostal do vrcholné politiky. Už v roce 1860 se stal členem Rozmnožené Říšské rady coby poradního orgánu panovníka. Mezi jejími členy z českých zemí byl jediným, který měl za sebou činnost v revolučním parlamentu roku 1848.[6] V zemských volbách v roce 1861 byl zvolen za poslance Slezského zemského sněmu. Zastával rovněž funkci náměstka zemského hejtmana Slezska.[2] Zemský sněm ho delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii obchodních komor a městskou, obvod Opava.[7] K roku 1861 se uvádí jako advokát, náměstek hejtmana a starosta, bytem v Opavě.[8] Byl též zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady.[2]

Jeho kariéra vyvrcholila, když se za vlády Rainera Ferdinanda Habsbursko-Lotrinského dodatečně stal ministrem spravedlnosti Rakouského císařství. Funkci zastával od 18. prosince 1862 do konce existence vlády, tedy do 27. července 1865.[9]

V zákonodárných sborech patřil k provídeňské a centralistické Ústavní straně, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik.[1]

V roce 1863 získal titul c.k. tajného rady. V období let 1865–1881 zastával funkci prezidenta vrchního zemského soudu ve Vídni. V roce 1868 byl zvolen za člena státního soudního dvora. Roku 1869 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). Roku 1871 byl povýšen na svobodného pána. Vídeň a Opava mu udělily čestné občanství.[2] Byl mu udělen i Řád železné koruny III. stupně.[1]

Jeho synové Robert a Viktor byli vysokými úředníky ve státní správě. Robert (1849–1918), působil dlouhodobě v různých funkcích na Moravě a nakonec byl zemským prezidentem v Korutansku (1903–1912), Viktor (1850–1914) zastával úřad zemského prezidenta v Kraňsku (1892–1905). Vnuk Robert Egon Hein (1881–1945) byl diplomatem, rakouským vyslancem v Sovětském svazu a Polsku.