Františka Slavatová z Meggau

Františka se narodila 28. října 1609[1] jako nejmladší z pěti dcer hraběte Linharta z Meggau a jeho manželky Anny z Khuen-Belasi. O jejich výchovu se starala jejich matka, která je vychovávala ke skromnosti a počestnosti. Velice také dbala na zbožnost, kterou nejvíce vštípila právě nejmladší Františce. Jelikož v mládí byla často nemocná, krátila si dlouhý čas modlením.

V roce 1626 se Františka seznámila s Jáchymem Oldřichem Slavatou z Chlumu a Košumberka, jenž byl synem nejvyššího kancléře a českého místodržícího Viléma Slavaty. Dne 16. března 1627 Františka a Jáchym podepsali svatební smlouvu. Vlastní obřad proběhl ve vídeňském kostele sv. Michala a poté se novomanželé odebrali do Jindřichova Hradce. Už rok po svatbě se jim narodil první potomek, syn Ferdinand Vilém. Na dalšího potomka si pár musel počkat do rok 1637, následně se jim přibližně v ročních intervalech narodili 4 synové a 3 dcery. Na začátku května 1645 však Jáchym Oldřich v městečku Bruck an der Mur nečekaně zemřel. Krátce předtím se zotavoval po těžké nemoci, když se k němu donesli zprávy, že Vídeň obléhají Švédové. Vydal se proto na pomoc, ale přecenil své síly, znovu onemocněl a po dvou týdnech zemřel.

Po manželově smrti se s dětmi na rok uchýlila do Pasova ke svému švagrovi Adamu Pavlu Slavatovi. Ten se jí po nějaké době začal dvořit, což Františku překvapilo. Jelikož chtěla dožít ve zbožnosti a nikdy se již neprovdat, Adamovy nabídky odmítla, pro což Adam neměl pochopení. Jeho pokračující dvoření ukončilo až jeho převelení do Vídně. Nedlouho poté obdržela nabídku z císařského dvora, neboť si ji Ferdinand III. vybral jako hofmistryni a vychovatelku svého mladšího syna Leopolda. Na císaře zapůsobila jak její zbožnost a pečlivost, ale také vážnost, kterou k ní choval její tchán Vilém Slavata. Na tuto nabídku Františka nejprve odpověděla odmítavě, když císaři napsala deset důvodů, proč se této funkce nemůže ujmout. Na první místo postavila povinnost, kterou měla vůči svým dětem:

Kromě toho nechtěla opustit Telč, kterou si zvolila za své vdovské sídlo. Nakonec však nabízený úřad přece jen přijala a vykonávala jej v letech 1648–1657. O její svědomitosti a odhodlání svědčí její další dochované zápisky:

S sebou ke dvoru si vzala svého nejmladšího syna Karla Jáchyma, jenž byl jen o několik měsíců mladší než Leopold, takže oba mohli vyrůstat spolu. O její oblíbenosti u Leopolda i u dvora svědčí skutečnost, že ve své funkci zůstala i po roce 1654, když zemřel císařův starší syn Ferdinand a Leopold se stal následníkem trůnu.