František Vodsloň

Do KSČ vstoupil v roce 1928. Za druhé světové války se zapojil do domácího odboje. V roce 1940 byl zatčen, odsouzen k trestu smrti za velezradu Říše, později vězněn v káznici v Bayreuthu.

Po válce zastával četné stranické a státní funkce. Roku 1948 se uvádí jako zemědělský tajemník KSČ, bytem Praha.[1] VIII. sjezd KSČ ho zvolil náhradníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho ve funkci náhradníka potvrdil. Členem ÚV KSČ se stal na celostátní konferenci KSČ v prosinci 1952. Ve funkci člena ÚV KSČ ho pak potvrdil X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ a také Vysočanský sjezd KSČ po srpnové okupaci v roce 1968.[2] V letech 1953 – 1957 byl předsedou Krajského národního výboru v Praze. V letech 1957 – 1967 předsedou ÚV ČSTV a současně Československého olympijského výboru.

Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha-venkov. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1954. Znovu se v nejvyšším zákonodárném sboru objevil po volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj, podílel se na projednání ústavy ČSSR v roce 1960). Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[3][4][5]

V říjnu 1968 patřil po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa mezi čtyři poslance parlamentu, kteří odmítli hlasovat pro přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.[6]

Po federalizaci Československa ještě usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. 16. října 1969 byl ale zbaven poslaneckého mandátu.[7] Musel opustit všechny veřejné funkce a již 30. května 1969 byl vyloučen z KSČ.[2] Za normalizace byl aktivní v disentu a patřil mezi signatáře Charty 77.