František Hořava

• 1912-1919 Obecní škola v Opatovicích
• 1919-1921 Měšťanská škola chlapecká v Brně v Řeznické ulici
• 1921-1922 pracuje u Josefa Rejnarta v jeho Umělecko-průmyslovém ateliéru sochařském a závodě štukatérském v Brně v Mundyho ulici
• 1922-1925 studium na Umělecko-průmyslové škole v Praze (především modelování u Josefa Mařatky, dále u Emílie Krostové, Jaromíra Pečírky, V. V. Štecha, Bohumila Kafky).
• V roce 1925 se stává nejprve hospitantem speciální školy dekorativního modelování Josefa Drahoňovského. Další rok absolvuje už jako řádný žák u Otty Gutfreunda a dokončuje v roce 1928 u Josefa Mařatky.

linoryt z pařížského pobytu

První dílčí úspěchy - prezentace sochy Maryčka Magdónova v roce 1928 na Výstavě soudobé kultury v Československu v pavilonu Umělecko-průmyslové školy na nově vzniklém Výstavišti. Sochu následně zakoupilo Ministerstvo školství a národní osvěty.

Po absolutoriu dostává na doporučení Josefa Mařatky stipendium do Paříže (15. února - 15. srpna 1929), kde studuje u Antoina Bourdella a seznamuje se s Františkem Kupkou. Vzpomínkou na pobyt v Paříži je jeho soubor linorytů z roku 1937.

V září 1930 se Hořava usadil v Brně, kde zůstává do konce života. Vstupuje do Klubu výtvarných umělců Aleš, později do Svazu československých výtvarných umělců. Má množství zakázek veřejných (banky) i soukromých (portréty), zapojuje se do uměleckého života města. Prosazuje se u něj stále více životní téma ženského aktu, mimoto zpracovává i pracovní témata.

V roce 1944 se oženil s doktorkou práv Albínou Němcovou. Později se jim narodily děti Petr a Pavla. V padesátých letech postupně ubývá veřejných zakázek, materiální situace rodiny se zhoršuje. Od 60. let se stále více věnuje malbě (zátiší a krajiny), obnovuje techniku stucco lustra (freskařský postup, kdy se směs mramorové moučky a omítky barví, brousí a leští). Vytvořil několik stuccolustrových desek. Poměrně intenzivně se dále zabývá dřevěnými intarziemi pro nábytek, a to soukromě i na zakázku.

Nedostatek pracovní příležitosti v oboru přivedl Hořavu v letech 1964-1965 i do Moravského muzea, kde restauroval Rulíškovy modely hub. Umírá při návratu z Adamova, kde pracoval na své poslední zakázce. František Hořava je pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, kde má na hrobě vlastní pískovcovou desku s motivem vzpínajících se koní.

Maryčka Magdónova (1928)

• portrétní reliéf Václava hraběte Kounice - budova brněnské Techniky a zimní zahrada zámku Slavkov - zakázka ovdovělé hraběnky Josefiny Kounicové (1932-3)
• pomník T. G. Masaryka - Rajhrad (1937-8))
• reliéf - oslavanská elektrárna (přelom třicátých/čtyřicátých let)
• reliéf - jihlavská elektrárna (1941)
• památník Prokopa Diviše (reliéf v interiéru) - Znojmo-Přímětice (1941)
• knižní ilustrace ke knihám V. Šelepové První zrání a J. Gregora Hovory s tebou pro brněnské Jíchovo nakladatelství, které v roce 1944 ve svém salónku v Brně na Cejlu uspořádalo také výstavu
• pamětní deska Vladimíra Helferta - Brno, Mojžíšova 14 (1958)
• pomník Petra Jilemnického - Adamov, školní budova na dnešní ulici Ronovská 12 (1963-4)
• socha pro adamovský podnik ADAST (1973-1974) - poslední zakázka, jejího dokončení se Hořava nedočkal (socha byla odlita po jeho smrti)

• reliéfy na fasádě budovy spořitelny - Brno (Královo Pole), Husitská l a Palackého 59
• reliéf na fasádě budovy - Brno, Křenová 27
• reliéf v nemocnici - Brno, Obilní trh
• reliéf v budově Zemského finančníhi ředitelství - Brno, Malinovského náměstí (dnešní Magistrát)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Hořava na Wikimedia Commons
• František Hořava v informačním systému abART