František Bohumír Štěpnička

František Štěpnička se narodil v roce 1785 v Opatově nedaleko Třebíče, jeho rodiči byli čeledín (famulus) Jiří Štěpnička a jeho manželka Justina[1][2]. Absolvoval obecnou školu v Opatově a následně pokračoval ve studiu v Nové Říši, V roce 1805 nastoupil ve Vídni studium filosofie a následně odešel do Olomouce, kde ve studiu pokračoval. Druhou část studia filosofie strávil opět ve Vídni, posléze se věnoval studiu teologie a práv. Posléze nastoupil jako hospodářský správce v panství Heidersdorf, v roce 1815 nastoupil po složení apelační zkoušky na magistrát ve Vídni, od roku 1816[3] pak pracoval jako právník u dvorské komory v Praze, v roce 1825 pak odešel do Brna, kde pracoval také jako právník. V roce 1831 se stal dvorním radou.[4]

Věnoval se již během studia psaní básní, ale více se k básnické tvorbě dostal až po návratu do Prahy. Tam si ke jménu dle návrhu Josefa Liboslava Zieglera ke jménu přidal přízvisko Bohumír. Vydával své básně a balady primárně v časopisu Čechoslav. Věnoval se básním a textům z historie českého národa.[3] Patřil k národním buditelům, v Praze se spřátelil s Josefem Dobrovským, Antonínem Jaroslavem Puchmajerem, Josefem Jungmannem, Milotou Zdiradem Polákem a Josefem Liboslavem Zieglerem.[2]

Současníci hodnotili Štěpničkovo dílo nadneseně, mladší generace (František Ladislav Čelakovský, Václav Hanka) již považovala jeho poezii za vývojově přežitou, prázdnou, jazykově neobratnou až nejapnou. Čelakovský ji též parodoval.[8]

Knižně vyšlo:

• Hlas ljry české / od Frantisska Bohumjra Sstěpničky (Praha, nákladem vlastním, 1818; Praha, Arcibiskupská knihtiskárna, 1823)