Francisco Martínez de la Rosa

Pocházel z Granady, vystudoval na tamější univerzitě, kde se také stal profesorem morální filosofie (etiky). Za protinapoleonského odboje byl poslancem cádizsých generálních kortesů (španělský exilový parlament a vláda, která roku 1812 přijala ústavu) a působil v diplomatické misi v Londýně. Po návratu krále Ferdinanda VII. na španělský trůn byl pro své liberální názory pronásledován a dokonce vězněn v pevnosti v Melille. Svobodu získal až roku 1820, kdy byl Ferdinand VII. donucen uznat španělskou ústavu, roku 1821 se stal předsedou Kongresu poslanců a roku 1822 dokonce krátce vedl jako první státní tajemník vládu.[3]

Francisco Martínez de la Rosa

Po armádní vzpouře, která obnovila ve Španělsku absolutismus, abdikoval a roky 1823-1834 pak strávil v exilu v Paříži. Zde se stal na základě myšlenek doktrinálního liberalismu Françoise Guizota eklektikem a snažil se smířit konzervativní a revoluční ideje a v literatuře klasicismus s romantismem. Tyto jeho centrické postoje vedly k tomu, že v období 1834-1835 vykonával funkci ministra zahraničí a premiéra (předsedy rady ministrů).[4]

V dalších letech byl několikrát opět ministrem zahraničí, předsedou Kongresu poslanců a velvyslancem v Paříži a Římě. Od roku 1839 do roku 1862 byl předsedou Španělské královské akademie (Real Academia Española) a členem dalších (Real Academia de la Historia, Real Academia de Bellas Artes de San Fernando a Real Academia de Jurisprudencia y Legislación).[3][4][5]

Jako spisovatel je představitelem první generace španělských romantiků. Jeho lyrické verše připomínají Meléndeze Valdése a Quintanu. Významnější jsou jeho díla dramatická a jeho dramatické teorie. Je také autorem esejů, politických děl, která analyzují španělskou minulost i přítomnost z hlediska jeho filosofie dějin, a velmi průměrného historického románu.[5]

Titulní list tragédie La viuda de Padilla z roku 1814

• La viuda de Padilla (1814, Padillova vdova), historická tragédie.
• Lo que puede un empleo (1820, Co zmůže zaměstnání), moralistní komedie.
• La niña en casa y la madre en la máscara (1821, Dcerka doma a matka v přestrojení), moralistní komedie napsaná roku 1815.
• El arte poética (1827, Poetika), didaktická báseň, ve které vyložil své názory na umění ovlivěn Nicolasem Boileauem.
• Edipo (1829, Oidipus), klasicistní tragédie.
• La conuración de Venecia, año 1310 (1830, Benátské spiknutí roku 1310), uvedeno 1834, romantické historické drama, první svého druhu ve španělské literatuře.[5]
• Poesías (1833, Poezie), sbírka klasicistní i romantické poezie.
• Espíritu del siglo (1835-1851, Duch století), politické dílo, deset svazků.
• Doña Isabel de Solís, reina de Granada (1837-1846, Doňa Isabela de Solís, královna granadská), historický román, tři díly..
• Bosquejo histórico de la política de España (1855, Nárys španělské politiky), politické dílo.