Francesco Crispi

Francesco Crispi (4. října 1818, Ribera – 11. srpna 1901, Neapol) byl italský politik a právník, účastník bojů v období risorgimenta, dvakrát předseda vlády.

Francesco Crispi
Narození	4. října 1818 Ribera
Úmrtí	11. srpna 1901 (ve věku 82 let) Neapol
Místo pohřbení	San Domenico, Palermo
Alma mater	Palermská univerzita
Povolání	politik, diplomat a advokát
Ocenění	důstojník Vojenského řádu Itálie
Politická strana	Historická levice
Choť	Rosalia Montmasson
Funkce	poslanec parlamentu Italského království (1861–1865) poslanec parlamentu Italského království (1865–1867) poslanec parlamentu Italského království (1867–1870) poslanec parlamentu Italského království (1870–1874) poslanec parlamentu Italského království (1874–1876) … více na Wikidatech
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svou kariéru začal jako právník v Neapoli. V letech 1848–1849 se účastnil revolučních bojů na území Království obojí Sicílie. Protože podporoval republikánskou činnost Giuseppa Mazziniho, musel z Piemontu odejít do exilu. Útočiště našel na Maltě, kde se oženil, později v Paříži a v Londýně. Do Itálie se vrátil v roce 1859 v době druhé italské války za nezávislost. Byl jedním z hlavních účastníků expedice tisíce, organizované Garibaldim proti Království obojí Sicílie. V roce 1860 byl jedním z tvůrců sicilské prozatímní vlády a ministrem.

Od roku 1861 působil jako poslanec prvního italského parlamentu, člen extrémní levice, ale již v roce 1864 se rozhodl připojit se k monarchistům. V prosinci roku 1877 se stal ministrem vnitra ve vládě Agostina Depretisa, nicméně v březnu 1878 byl nucen odstoupit v důsledku mravnostního skandálu a obvinění z bigamie. Byl premiérem od ledna roku 1887 do 31. ledna 1891 a znovu po Giovannim Giolittim od 15. prosince 1893 do 4. března roku 1896. Zakázal socialistickou stranu a potlačil povstání dělníků a chudých rolníků na Sicílii v letech 1893 až 1894 (fasci rivoluzionari). Jako horlivý zastánce politiky Bismarcka byl příznivcem Trojspolku a otevřeným nepřítelem Francie. Inicioval a podporoval všechny akce k rozšíření koloniální expanze ve Východní Africe. Po porážce u Adwy muset podat demisi. Někteří historici se domnívají, že jeho názory a styl řízení byly vzorem pro Benita Mussoliniho.