Fran Saleški Finžgar

Spisovatel se narodil v Doslovčah, vesnici pod Stolom v Goreňsku v rodině chudého chalupníka. Jako malý chlapec vyrůstal doma za účasti otcovské moudrosti, šibalství a při hrách s vesnickými dětmi. Bezstarostnosti bylo konec, když musel nastoupit do jednotřídní školy v Breznici. Protože právě tam přitáhl učitelovu a farářovu pozornost, přesvědčili otce, aby ho později poslal do 3. třídy základní školy v Radovljici. Naučil se tam německý jazyk. Ačkoli většinu svého času trávil na pastvinách, prospíval s vyznamenáním. Po dokončení základní školy doma a později v Radovljici začal od roku 1882 do roku 1891 navštěvovat gymnázium v Lublani. Na gymnáziu pocítil posměch ostatních dětí, z tohoto důvodu začal poprvé trpět těžkou vnitřní krizí. Ty byly později během jeho života několikrát přítomny. První ročník musel opakovat, avšak potíže, které měl na začátku, překonal a roku 1891 s vyznamenáním odmaturoval. Dále pokračoval v bohosloveckém semináři Lublaň. Vysvěcen byl roku 1894. Jako kněz působil v Bohinji, v Jesenicích, Kočevji, v Idrii, Sori a jinde. Jeho posledním pracovním místem se roku 1918 stalo Trnovo při Lublani. Zde byl roku 1936 pensionován, avšak stále velmi aktivně pracoval jako kněz a spisovatel. Do konce života pobýval v Lublani, v domě na Koleziji, který byl navržen architektem Jožem Plečnikem. Když byl Finžgar knězem v Trnové, byli s Plečnikem sousedy. Finžgar Plečnika také požádal o obnovu kostela Trnovo ve dvacátých letech dvacátého století. Ulice, kde se nachází dům Finžgara, se dnes jmenuje Finžgarjeva ulica. Byl také politicky činný. Velice blízcí mu byli Janez Evangelist Krek a Ivan Cankar.

Pro Finžgarova díla je typické, že jsou úzce spojena s jeho životem. Díky úzkému spojení s venkovským obyvatelstvem vznikly plnokrevné literární výtvory.

Na počátku literární kariéry psal Finžgar také básně, které později opustil. Pokračoval s povídkami z venkovského a měšťanského života. V opravdu nejznámějším díle Pod svobodnim soncem s podtitulem Povest davnich dedov (1906 – 1907) zobrazil bitvu mezi Slovany (v díle jsou pojmenováni Sloveni) a Byzancí. Má napínavý a rozsáhlý příběh, který povzbuzuje národ. Za první světové války vznikla válečná kronika Prerokovana, která obsahuje povídky Boji, Prerokbe zore, Kronika gospoda Urbana a jiné.

Finžgara velice proslavily jeho lidové pověsti, ve kterých vytvořil svět, který znal z mládí (pověsti Strici, Dekla Ančka, Beli ženin). Jeho lidové hry vycházejí z tohoto tematického rámce (Divji lovec, Veriga, Rozvalina življenja). Vzpomínky na mládí představil v díle Leta mojega popotovanja (1957). Dále v mládí psal: Študent naj bo, Gospod Hudournik, Makalonca), v jeho dílech je vidět tendence k mateřství.