Flašinet

Flašinet pochází z východní Asie kde vznikl asi v 16. století. Do Evropy se rozšířil kolem poloviny 17. století, jeho chrámové využití, stejně jako princip zvonkohry, popsal jezuita Athanasius Kircher. V podobě velké skříně se nástroj stal oblíbenou zábavou vyšších společenských vrstev. V 19. století se tyto skříně, doplněné o bicí nástroje, a nazývané orchestrion, přesunuly také do hostinců. Kromě nich se již vyráběly malé flašinety přenosné, které se používaly při lidových slavnostech a nástroj takto zlidověl. K významným výrobcům flašinetů i jiných hracích strojů patřil pražský závod otce Františka a syna Gustava Řebíčkových.

Flašinetář s opičkou, 19. století

Athanasius Kircher: Musurgia universalis (1650) schéma mechanického hracího stroje

Flašinetář Jan Boundra

Němečtí flašinetáři na trhu v Remscheidu

Flašinetář v Kolobřehu na přímořské promenádě (2010)

Koncem 19. a počátkem 20. století mnohdy přenosný flašinet sloužil jako trafika. Vojenští vysloužilci a hlavně invalidé dostávali povolení hrát veřejně, a tím si vydělávat na živobytí. Flašinetáři obcházeli poutě, lidové zábavy a tržiště, byli běžně k vidění v městech na ulicích, kde hráli za drobné mince od kolemjdoucích, jejich produkce nebyla považována za žebrotu.

Hrály se většinou tzv. kramářské písně, nadanější flašinetáři doprovázeli svou hru zpěvem, jejich oblíbenými tématy byly písně náboženské a písničky podávající svědectví o požárech, povodních, nešťastných láskách, vraždách apod. Podnikavější používali k výběru peněz cvičenou opičku, nebo druhou rukou ovládali činely a nohou paličku od bubnu; jiní mívali jako doprovod loutku, cvičeného psa či mluvicího papouška. Flašinet vytlačil z ulic oblíbenou harfu či niněru.

Jsou to principiálně malé varhany s řadou vyladěných retných nebo jazýčkových píšťal a s měchem se stlačeným vzduchem, ten se tam vhání otáčením kliky. Klika dále otáčí válcem opatřeným kolíčky které otvírají u jednotlivých píšťal klapky a těmi proudí do píšťal stlačený vzduch. Do 1. poloviny 20. století byly pro záznam užívány dřevěné válce s kovovými kolíčky. Skladby do nich vytloukali varhanáři nebo šikovnější muzikanti. Po polovině 20. století se ve Francii a Belgii začíná používat mechanika na mechanicky skládané perforované prešpánové kartony. Konec 20. století již přináší perforované navinuté svitky o délce několika metrů.

Mezi flašinety se někdy řadí i mnoho podobných nástrojů, které neměly píšťaly, ale pomoci obdobných mechanizmů rozeznívaly zvonky, struny nebo jen laděné plíšky. Také jejich pohon se různí, může to být péro či závaží. Válec je mnohdy nahrazen kotoučem z plechu nebo pásem z tuhé lepenky. Délka skladby je omezena velikosti válečku, při použití kotouče nebo pásu může být skladba mnohem delší. Flašinet byl předchůdcem aristonu i orchestrionu.

Flašinet se dodnes používá pro zpestření při různých akcích majících spojitost s minulostí, na výročních trzích, poutích a regionálních slavnostech kterým dodává starobylou atmosféru. Flašinetáři doplňují svá vystoupení také o jiné nástroje nebo produkci cvičených zvířat.

Velké popularitě se těší i výroba flašinetů s hudebním nosičem v podobě midi nebo mp3 souborů. I starší stroje mohou být pro tuto mechaniku přestavovány. Přívod vzduchu do píšťal se pak reguluje pomocí elektromagnetických klapek. Nově vytvářené nástroje už v sobě často píšťaly ani nemají. Pomocí vestavěné elektroniky tak už nehrají žívě, ale reprodukovaně. Jejich výhodou je mnohem menší hmotnost, větší odolnost a absence pravidelného ladění. Své místo si tyto malé skříňky, ale také zaslouží. Například jako doplněk divadelních představení.