Filosofický skepticismus

Zénón z Kitia

Zénón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) byl vlivný starověký řecký filosof helénistické školy a zakladatel stoicismu. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky u jiných autorů a také o jeho životě víme jen anekdotické příběhy. Zato jeho filosofie sebeovládání měla nesmírný vliv v celé pozdní antice, zejména v Římě a v raném křesťanství. Také v novověku se ke stoicismu hlásilo mnoho významných lidí. Jádrem Zénónova učení byl názor, že člověk má především usilovat o to, aby jím nic v životě nemohlo otřást. Proto se nesmí k ničemu upínat, musí ovládat své vášně a choutky, a pak může dosáhnout i klidu a štěstí (ataraxie). „Klidu se nejlépe dosáhne lhostejností k radostem i strastem“. Člověk má vždy udělat to, co je právě správné. Stoicismus je filosofie hrdinské svobody, autonomie jednajícího a odpovědného člověka, který ovládá sám sebe, řídí se svým rozumem a svými povinnostmi a vzdoruje osudu. Proto měl takový vliv v celých pozdějších dějinách a mimo jiné i velký vliv na vývoj filosofického skepticismu.

Pyrrhón z Élidy (asi 360–260 př. n. l.) byl starověký řecký filosof, považovaný za zakladatele pyrrhonismu a do jisté míry i skepticismu vůbec. Pyrrhónovou ústřední myšlenkou je nejistota každého poznání, jak smyslového tak rozumového. Interpreti se neshodují v tom, zda ji Pyrrhón připisoval neuchopitelnosti a proměnlivosti skutečnosti samé, anebo – jako pozdější pyrrhonisté – omezenosti našich smyslů i rozumu. V obou případech ale moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku (řec. epoché). Jen tak může totiž dosáhnout vnitřního klidu (ataraxie) a štěstí (eudaimonia).

3 základní teze: 1.) Nejsme schopni o žádné věci říci, jaká je doopravdy, ale pouze, jak se nám jeví; 2.) O všem můžeme mít protichůdné názory; 3.) Nepodařilo se nám najít pevné kritérium, podle kterého bychom věci poznávali a hodnotili

Člověk by se měl raději zdržet jakýchkoli úsudků o skutečnosti, protože nic nelze jednoznačně tvrdit = skepse.

Arkesilaos (asi 316–241 př. n. l) byl starověký řecký filosof a zakladatel druhé platonické akademie v Aténách. Byl prvním akademikem, který přijal filosofický skepticismus tak jak byl definován pyrrhoniky: „moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku„. Zahájil tím další fázi vývoje skepticismu, tzv. „akademickou skepsi“. Jeho snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filosofických oponentů. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž v podstatě popírá sám sebe: „nelze poznat ani to, že nelze nic poznat“, byla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních dogmatických filosofických teorií.

Karneadés z Kyrény

Karneadés z Kyrény (214–129 př. n. l.) byl radikální skeptik a první ze starověkých řeckých filosofů, který prohlásil, že metafyzika pochybila ve snaze odhalit racionální význam náboženské víry. Karneadés začal od roku 159 př. n. vyvracet všechny předešlé dogmatické doktríny, speciálně filosofických směrů stoicismu a empirismu, které doposud nikdo nezpochybňoval. Podle záznamu jeho následovníka Kleitomacha (Karneadés sám nezanechal žádné spisy) zpochybňoval nejenom schopnost smyslů získat pravdivé poznání, ale tutéž neschopnost přisuzoval i rozumu. Přesto byl jeho skepticismus umírněný vírou, že je možné přece jenom zjistit pravděpodobnou pravdu, aby nám to umožnilo správně žít a jednat.

Kleitomachos (187–109 př. n. l.) přišel do Atén kolem roku 146 př. n. l. a stal se žákem Karneada z Kyrény. Zastával, stejně jako jeho učitel, filosofický skepticismus. Z jeho děl, kde popisoval názory svého učitele se nic nezachovalo, ale Cicero je použil pro některé své spisy.[2] [3] [4] Kleitomachosova filosofická pojednání jsou shromážděna ve „Školách myšlení“ (περί αἱρέσεων).[5]

Ainesidémos(kolem roku 100 n. l.) byl starověký řecký skeptický filosof, který žil kolem roku 100 n. l. v Alexandrii. Pravděpodobně byl členem platónské akademie v Athénách, odmítl ale uznat všeobecně uznávaný princip epoché (εποχή) – zdržení se úsudku – a založil třetí školu filosofického skepticismu, tzv. Pyrrhonismus. Ve svém hlavním díle Pyrrhoneioi logoi (Πυρρώνειοι λóγοι) shrnuje svoje nejhlavnější myšlenky. Také zde zdůvodňuje epoché v tzv. 10 trópech:

1. Smyslové vnímání je různé v různých stavech vědomí
2. Jednotlivci vnímají stejné věci rozdílně
3. Smyslové vnímání té samé věci může samo sobě odporovat
4. Dále se může měnit podle času a pod vlivem fyzikálních změn
5. Také se může měnit v souladu s lokálními podmínkami
6. Poznání objektu je možné jenom nepřímo prostřednictví vzduchu, vlhkosti, atd.
7. Všechny objekty neustále mění barvu, teplotu, velikost a pohyb
8. Všechny vjemy na sebe vzájemně působí
9. Hodnocení dojmů se zhoršuje opakování a návykem
10. Každý má jiné přesvědčení a jiné sociální postavení

Agrippa Skeptik byl řecký filosof, který žil v období kolem 1. století n. l.[6] Je považován za autora pěti důvodů k pochybnostem, řecky τρόποι (trópos), které údajně ustanovují nemožnost pravdivých poznatků:

1. Neshoda – neshoda běžného života s názory filosofů
2. Vývoj – všechny důkazy je nutné neustále bez konce ověřovat (ad infinitum)
3. Relace – všechny věci se mění v závislosti na různých úhlech pohledu
4. Předpoklad – pravdu potvrzuje většinou hypotéza
5. Kruhovost – hledaná pravda je v bludném kruhu (diallelus)

Sextus Empiricus

Sextus Empiricus (cca 200–250 n. l.) byl římský lékař a filosof řeckého původu. Filosoficky se řadil ke skeptikům, ale patrně patřil spíše k filosofujícím spisovatelům, protože v jeho dílech nacházíme především souhrn myšlenek jiných skeptiků. Sextův vlastní přínos pro filosofii je velmi malý; jeho význam spočívá především v tom, že jeho díla jsou v oblasti starověké antické skepse nejlépe dochovaná a lze si z nich udělat představu o logických vývodech jiných starších filosofů. Díky jeho dílu si lze učinit obrázek o tehdejším lékařství nejen z laických pohledů, které se v tehdejší literatuře vyskytují relativně často. První překlady Sexta do latiny začaly vznikat ve 13. stol. První tištěné verze jeho spisů byly publikovány během 16. stol (např. v Paříži v roce 1569).

René Descartes

René Descartes (1596–1650) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je zoufalým hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté.[7]

John Locke

John Locke (1632–1704) byl hlavním představitelem novověkého britského empirismu a jedním ze zakladatelů liberalismu. Kriticky se staví proti Descartovi – odmítá jeho učení o vrozených idejích a tvrdí, že rozum je původně tabula rasa (nepopsaná deska), do které se teprve dodatečně obtiskují zkušenostní dojmy. Poznání je tak podle Locka výlučně empirické – „nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech“. Rozum vytváří ideje:

1. smyslovým vnímáním vnějších objektů (sensation)
2. vnitřním nahlížením (reflexion)

David Hume

David Hume (1711–1776) je znám domyšlením některých důsledků empiristické teorie poznání. Zaujal především svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech, a na základě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, vzniká v člověku opakováním určitých stabilně se vyskytujících vjemů. Hume navazuje na Locka, ale přináší navíc nové, přesné rozlišení jednoduchých představ. Podle Huma jsou pravdivé jenom takové poznatky, které lze přímo vyvodit z impresí (dojmů). Tímto skepticismem Hume zasadil metafyzikům těžkou ránu, ne-li zničující, protože podle něj dogmatičtí filosofové překračují hranice a předstírají vědění tam, kde prostě vědět nemůžeme.

Auguste Comte

Auguste Comte (1798–1857) byl francouzský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu. Podle Comta prochází lidstvo ve svých dějinách zákonitě třemi stádii, totiž teologickou, metafysickou a pozitivní epochou (zákon tří stádií). V první se lidstvo řídilo náboženstvím, ve druhé filosofickou spekulací, kdežto ve třetí se bude řídit jen racionální a pozitivní vědou. Comteho Pozitivismus navázal na starověký filosofický skepticismus a kritickou filosofii Davida Huma,způsobem myšlení, který se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím.

Bertrand Arthur Wiliam Russell

Bertrand Arthur Wiliam Russell (1872–1970) byl významný anglický matematik, filosof, logik a spisovatel. Jako mladý muž se Russell přikláněl k platonismu, ale další jeho filozofický vývoj ho však řadí spíše do novopozitivistické školy. Russell vycházel z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie. Jediný skutečně účinný nástroj poznávání viděl proto Russell v přírodních vědách. Právě tyto a nikoliv morálka nebo náboženství by podle něj měly být vzorem filosofie. Filozofie by měla pracovat jen v těch oblastech, jež dosud nejsou zpřístupněny exaktnímu přírodovědeckému bádání, ale i zde může pouze na problémy poukazovat, a nikoli je řešit. Při svých úvahách o problematice smyslu a pravdivosti pak Russell svůj empirismus dále rozvíjel v závislosti na své koncepci logického atomismu.

Socha Buddhy

Uvnitř východních filosofických škol byl Buddha opravdovým skeptikem, protože zpochybnil hinduistický dogmatismus a náboženskou a společenskou hierarchii kastovního systému. Zpochybnění těchto základních epistemologických zásad je v Indii považováno za opravdový filosofický skepticismus, zrovna tak, jak tomu bylo ve starověkém Řecku s pyrrhonismem.

Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? (…) Budu příště? Nebudu příště? (…)“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“[9]

Buddha radil těm, kdo hledají pravdu, aby nepřijímali cokoliv pouze na základě autority druhého, nýbrž aby uvažovali a usuzovali sami, zda nějaká věc je správná nebo špatná. Buddha klade menší důraz na pravdu a rozumové poznání než západní filosofičtí skeptici. Místo toho zdůrazňuje cíl – bodhi, který, velmi často vnímaný jako osvícení, nepředpokládá poznání nebo pravdu ve smyslu rozumového pochopení.

Džainský skepticismus vznikl jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Je to pokračování starověké tradice Šramana, která pochází z véd. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí jako projev respektování veškerého života, relativnost a mnohostrannost pravdy a mravnost založené na touze po osvobození – (mókša). Džainský filosofický skepticismus slouží jako model liberalismu pro svoje tvrzení, že pravda je relativní a mnohostranná a pro svoji ochotu vyhovět všem možným úhlům pohledu jiných filosofických směrů. Také je srovnatelný se západními filosofickými koncepty subjektivismu, morálního relativismu a objektivismu.

Anékántaváda je jeden z nejdůležitějších filosofických konceptů džainismu. Odkazuje na principy filosofického pluralismu a princip, že pravda a realita jsou z různých zorných úhlů vnímány různě a že žádný zorný úhel neumožňuje zjištění celé pravdy. Z toho plyne, že žádný člověk nemůže tvrdit, že jeho názor obsahuje absolutní pravdu.[10]

Počátky filosofie anékántavády se připisují Máhavírovi (599 – 527 př. n. l), 24. džainskému tírthankarovi. Sanskrtské slovo an-eka-anta-vāda znamená doslovně „nauka o nevylučování“, což v přeneseném slova smyslu znamená „filosofický skepticismus“.[11]

Sjádváda je džainská teorie postulátu. Jinými slovy, sjádváda poskytuje základní pokyny, které je možné použít k odvozování postulátu nebo principu. Počáteční předpoklad nebo postulát je zadán v sedmi tvrzeních, od kterých jsou všechna ostatní tvrzení logicky odvozena způsobem „podmíněné předpovědi“[12] Tedy, pravdy, která jsou platné uvnitř svých vlastních soustav lze syntetizovat a vzájemně vylučovat. Mezi různými pravdami o stejné věci je pak vždycky jedna vždycky platná.[13]

Zjednodušeně vypadá teorie sedminásobného předpokladu (saptabhanginaja) následovně

Mahávíra

1. sjád-asti – “možná že je”
2. sjád-násti – “možná že není”
3. sjád-asti-násti – “možná že je a není”
4. sjád-avaktavja– “možná že je nevylíčitelný”
5. sjád-asti-avaktavja – “možná že je a je nevylíčitelný”
6. sjád-násti-avaktavja – “možná že není a je nevylíčitelný”
7. sjád-asti-násti-avaktavja – “možná že je a není a je nevylíčitelný”

Najaváda je teorie dílčích zorných pohledů. Je užívána k dosažení určitého závěru odvozováním určitého aspektu. Každý objekt má nekonečné množství aspektů, ale v běžné praxi se popisují jenom ty důležité a bezvýznamné se ignorují. Tímto se zařazuje najaváda mezi filosofie kritického skepticismu. Podle najavády vznikají všechny filosofické spory nesouladem zaujímaných zorných úhlů pohledu, aniž bychom si to uvědomovali.[14]

V islámských filosofických školách založil skepticismus al-Ghazzálí (1058–1111 n. l.), známý pod jménem Algazel, jako součást ortodoxní teologické školy Aš’arí. Zdá se, že jeho myšlenky ovlivnily myšlení Descartese (1596–1650 n. l.),[15] protože východiskem obou je metodická skepse – zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat. Jak al-Ghazzálí, tak i Descartes odmítájí běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívájí jen proto, aby zjistili pravdu.[15]

V Číně zavedl filosof Wang Chong (v letech 27–100 n. l.)[16] určitou formu naturalismu založeného na racionální kritice pověr vzniklých za konfucianismu a taoismu v prvním století našeho letopočtu. Jeho neo-taoistická filosofie byla založena na sekularitě racionálního myšlení podobné vědeckému skepticismu.

• Skepticismus
• David Hume
• Nihilismus
• Věda
• Pseudověda
• Pyrrhón z Élidy
• Sextus Empiricus
• Český klub skeptiků SISYFOS

• Sexti Empirici Adversus mathematicos, Gentiano Herveto Aurelio interprete, Parisiis, M. Javenem, 1569 (Vicifons)
• Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, R.G. Bury (trans.), Prometheus Books, Buffalo, NY, 1990.
• Vincenc Lesný, Buddhismus, Votobia Olomouc 1996
• ISBN 0-674-99204-0 Diogenes Laertius: Lives of Eminent Philosophers
• ISBN 0-7914-3067-7 Grimes John, A Concise Dictionary of Indian Philosophy, SUNY Press 1996, New York
• ISBN 978-0-19-927597-7 Kalderon Mark, Moral Fictionalism, Clarendon Press, Oxford 2005
• ISBN 978-0-691-09550-9 Gregory N. Derry, What Science Is and How It Works, Princeton University Press 2002
• ISBN 80-7198-062-5 Filipský J., Liščák V., Heroldová H. a kol., Lexikon východní moudrosti, Votobia Olomouc 1996
• ISBN 0-8108-5051-6 Wiley, Kristi L., Historical Dictionary of Jainism, Lanham, MD:The Scarecrow Press, Ltd. 2004
• ISBN 90-04-15605-4 de Crespigny, Rafe (2007), A Biographical Dictionary of Later Han to the Three Kingdoms (23–220 AD), Leiden: Koninklijke Brill
• ISBN 1-898723-30-3 Shah, Natubhai, Jainism: The World of Conquerors, Volume I and II. Sussex Academy Press 1998

• Responses to skepticism
• Outlines of Pyrrhonism by Sextus Empiricus
• Attempted refutation of external-world scepticism by Olaf M. Müller
• Skepticism and Denial by Stephen Novella MD
• Classical Skepticism by Peter Suber Archivováno 3. 2. 2010 na Wayback Machine
• On the Impossibility of Real A Priori Knowledge
• Wang Ch'ung (humanistictexts.org)
• Český klub SISYFOS – oficiální stránky
• Proč jsou skeptici skeptičtí