Filip Počta

Narodil se 19. listopadu 1859 v Praze. Po maturitě na akademickém gymnáziu studoval přírodní vědy v Praze, Bonnu a Paříži.[3]

První zaměstnání získal jako asistent profesora Antonína Friče v Českém muzeu, poté pracoval jako univerzitní asistent profesora Otomara Nováka. Roku 1888 získal titul doktora filosofie a znovu odjel na studijní cestu do Paříže, Londýna, Švédska, Rakouska a Německa.[3]

Po návratu do Prahy se zaměřil na dokončení vědeckého výzkumu, započatého Joachimem Barrandem. Vytvořil přitom stovky výbrusů zkamenělin (uloženy jsou v Národním muzeu).[3] Roku 1891 se habilitoval na docenta paleontologie na české univerzitě v Praze.[4] O sedm let později se stal mimořádným[5] a nakonec v roce 1905 řádným profesorem geologie a paleontologie;[6] krátce poté byl rovněž ustanoven soudním znalcem.[7]

Po jmenování profesorem založil v Praze paleontologický ústav, druhý v Rakousku (po vídeňském). Později byl jmenován ředitelem geologického ústavu UK a členem akademického senátu. Ve školním roce 1910–11 zastával funkci děkana filosofické fakulty. Stal se řádným členem Učené společnosti a České akademie věd a umění a čestným členem Société géologique de France, ukrajinského geologického spolku, Plzeňského přírodovědeckého klubu, společnosti pro výzkum Orientu a dalších organizací.[3]

Ve vědecké práci se soustředil na zkamenělé houby, rudisty, korály a mechovce.[8]

V posledních letech se také zaměřil na popularizaci poznatků.[3] V pražských univerzitních extenzích i na venkově pořádal množství hojně navštěvovaných poutavých veřejných přednášek. Zpravidla je končil morálním apelem proti hrubému egoismu, který vede k válkám, popírá lásku k bližnímu a zdržuje tak pokrok lidstva; podle něj je to pozůstatek zvířeckosti, který je potřeba překonávat.[9]

Nadšení pro vědeckou práci se mu nakonec stalo osudným. O vánočních svátcích roku 1923 pracoval v nevytopené univerzitní pracovně, nachladil se a 7. ledna 1924 zemřel na zápal plic.[3] Pohřben byl 10. ledna na Vyšehradském hřbitově.[10] Počátkem 21. století byl jeho hrob z důvodu nezaplacení udržovacích poplatků hřbitovní správou za podezřelých okolností prodán soukromým zájemcům,[11] od nových majitelů jej pak koupila zpěvačka Hana Zagorová.[12]

Počta byl oceňován jako vynikající paleontolog a geolog. Řadu prací publikoval v časopisech Vesmír a Rozpravy České akademie.[9] Přispíval do Ottova slovníku naučného.[13]

Knižně vyšly například:[14]

• O mechovkách z korycanských vrstev pod Kaňkem u Kutné Hory (1892), viz též Kaňk
• Geologické výlety po okolí pražském (1898)
• O tvorstvu předvěkém : nauka o zkamenělinách (1900), nejstarší česká učebnice paleontologie[3]
• O dějinách tvorstva na zemi (1902), zápis veřejné přednášky
• Rukověť palaeozoologie (dva díly 1904 a 1905), učebnice paleontologie[3]
• O vodě pitné a o pramenech (1914)
• Z minulosti naší země (1914)
• Geologický obraz Čech (1918)
• Hovory geologické (1923)

Jeho poslední publikovanou prací byl článek v časopise Vesmír z října 1923 ke čtyřicátému výročí úmrtí Joachima Barranda.[3]