Fernando Redondo

První utkání za dospělé odehrál v pouhých 16 letech za Argentinos Juniors a s mateřským klubem zůstal pět let. Poté přestoupil do španělského klubu CD Tenerife.

Za Španělský klub debutoval pod trenérem krajana Solariho. Během čtyřletého působení bylo nejlepším umístěním 5. místo v lize v sezoně 1992/93, v nichž vstřelil čtyři branky, což bylo nejvíce za celou kariéru. Po sezoně 1993/94 odešel do Realu.[1]

Během svého 6letého pobytu v Madridu si Fernando vysloužil přezdívku El Principe („Princ“). V první sezoně získal v lize titul a v sezoně 1996/97 si titul zopakoval. Poté přišli největší úspěchy v kariéře, když v sezoně 1997/98 vyhrál LM.[2] V sezoně 1999/00 si vítězství zopakoval když ve finále porazil již s kapitánskou páskou jiný Španělský tým Valencii (3:0).[3] Za své výkony byl následně zvolen fotbalistou roku v LM.[4] To byl ale poslední utkání za bílý balet protože jej klub prodal do italského klubu AC Milán. V klubu Real Madrid byl nezapomenutelný, protože jej v dubnu 2013 byl deníkem Marca jmenován členem „Nejlepší zahraniční jedenáctky v historii Realu Madrid“,[5] a o čtyři roky později byl svými čtenáři vybrán do klubové jedenáctky.

I když si přál zůstal v Realu, přistoupil na podmínky AC Milán.[6] Fanoušci Realu dokonce protestovali před vlastním stadionem.[7] První utkání za Rossoneri odehrál až 3. prosince 2002 v utkání v domácím poháru proti Anconě [8] Dlouhá pauza byla zaviněná vážným zraněním kolene, které si způsobil při jednom prvních tréninků v novém týmu.

Fernando i tak dokázal přispět k vítězství v LM 2002/03 a k titulu v sezoně 2003/04. Poslední utkání v kariéře odehrál 16. května 2004 proti Brescii (4:2)[9], poté se rozhodl ukončit fotbalovou kariéru.[10]

Fernando odehrál celkem za národní tým získal 29 utkání a vstřelil jednu branku. Branku vstřelil 8. srpna 1993 proti Paraguayi (3:1).[11] První utkání odehrál 16. října 1992 proti Pobřeží slonoviny (4:0). [12]

Odmítl odcestovat na MS 1990. Hráč se omluvil, protože nechtěl přerušit studium práva.[13] Později vysvětlil: "V roce 1990 jsem byl vybrán do argentinského týmu pro mistrovství světa, ale věděl jsem, že nebudu v základní sestavě, byl bych jen dalším členem týmu, takže jsem raději zůstal doma." [14]

Dva velké turnaje konané v letech 1993 a 1994 hrál v základní sestavě. Na CA 1993 získal zlato a na MS 1994 dokráčel do osmifinále. Po tomhle turnaji odmítl hrát pod trenérem Passarellou, který ve svém týmu zakázal dlouhé vlasy, náušnice a homosexuály, což vedlo ke sporům s několika hráči.[15] Daniel Passarella který vyloučil Fernanda z týmu pro MS 1998 uvedl: „Dvakrát byl požádán, aby hrál za národní tým, a dvakrát odmítl a pokaždé uvedl jiný důvod. Pak veřejně oznámil, že nechce hrát za národní tým a já nevybírám žádného hráče, který nechce hrát za Argentinu.“[16] Hráč později vysvětlil: „Byl jsem ve skvělé formě. Ale měl zvláštní představy o disciplíně a chtěl, abych si nechal ostříhat vlasy. Neviděl jsem, co to má společného s fotbalem, tak jsem zase řekl ne.“[14]

V roce 1999 usedl na lavičku Marcelo Bielsa. Pod tímto trenérem se vrátil a stihl odehrát dva zápasy. Ten poslední odehrál proti Brazílii (2:4) 7. září 1999.[17] Poté odmítl jakékoli další výzvy a raději se soustředil na klubovou kariéru. V roce 2015 byl zařazen do týmu historické jedenáctky reprezentace.[18]

[19]

• z CD Tenerife do Real Madrid za 3 500 000 Euro
• z Real Madrid do AC Milán za 17 500 000 Euro

Poznámky

• i s předkolem.