Feliks Stobnicki

Jeho otcem byl statkář. Bratr Henryk Stobnicki (1816–1860) byl rakouským důstojníkem. Feliks vychodil školu v Tarnowě a Olomouci. V roce 1819 vstoupil do artilerie polské armády. Od roku 1821 navštěvoval důstojnickou školu ve Varšavě a stal se střelmistrem v lehkém dělostřelectvu v Łęczyci. V roce 1824 opustil vojenskou službu. Když vypuklo polské listopadové povstání roku 1831, vrátil se do armády. Vyznamenal se v bitvě u Grochówa proti Rusům a podílel se na dalších bitvách. Po skončení bojů se uchýlil do Haliče, kde spravoval statek své druhé manželky Marie rozené Wielogłowské v Limanowa. Ve 40. letech byl odpůrcem polských tajných spolků napojených na organizaci Towarzystwo Demokratyczne Polskie. Když vypuklo krakovské povstání roku 1846, zodpovídal za obranu města Limanowa před útoky selských povstalců.[1]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického dění. Byl předsedou Národní rady v Nowém Sączu a od května 1848 členem centrální Národní rady ve Lvově. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm.[1] Zastupoval volební obvod Tymbark v Haliči. Uvádí se jako majitel hospodářství.[2][3] Na sněmu patřil do skupiny tzv. Frackpolen, ve které se spojily kruhy polských statkářů a inteligence. Když vypukla v říjnu 1848 revoluce ve Vídni, byl jediným polským poslancem ve stálém výboru parlamentu, který ve Vídni i během povstání zasedal. Byl postřelen v bojích o vídeňskou zbrojnici. Důrazně odsoudil vraždu ministra Theodora Bailleta de Latoura revolučním davem. Pokračoval pak v parlamentní práci po přestěhování sněmu do Kroměříže.[1]

Po rozpuštění sněmu v březnu 1849 se stáhl z politiky. V roce 1855 se přestěhoval do Krakova.[1]