Friedrich August von Hayek

Zásadně hájil právo na soukromé vlastnictví, které považoval za klíčový faktor fungující ekonomiky. Naopak odmítal umělé a účelové centrální plánování. Centrální státní plánování považoval za rys totalitarismu, jelikož tím stát potlačuje svobodu jednotlivců, a vysledoval ho u socialismu, fašismu i nacismu. Tím nastínil, že socialismus může být nedemokratický a může vést k diktatuře, ale nikoli nutně. Stejně protestoval proti intervencionismu a státním monopolům. Byl velkým obhájcem liberalismu, a tím tedy individualismu a svobody. Věřil v nutnost svobodné volby a vůle. V ekonomickém smyslu ve volný trh, svobodnou konkurenci, liberální kapitalismus a tržní hospodářství.[2]

Za velmi důležitou pokládal znalost „rozptýlených informací“, které otevřeně naznačují globální i lokální vztah mezi poptávkou a nabídkou. Signály tohoto vztahu jsou ceny. Hospodářské krize, dle celé Rakouské školy, způsobují optimistické spekulace bank při stanovování míry úvěrů. Takové mylné informace vytvářejí zkreslení „rozptýlených informací“ a vedou ke krizím. V neposlední řadě odmítal ozdravné zásahy státu do ekonomiky, věřil v samovolné a přirozené ozdravení trhu. Tato myšlenka mu vytvořila názorového oponenta, jímž se stal John Maynard Keynes, který zastával opačný názor a mezi politiky se stal úspěšnějším.[3]

Zastával názor, že vhodným ekonomickým systémem je volná emise měn založena na dohledu a úsudku občanů. Hlavním praktickým důsledkem zavedení takového systému je, že se občané můžou aktivně bránit nekontrolovatelnému znehodnocování svých úspor vládami a bankami. Zároveň je tím zcela eliminována možnost provádět cokoli, co by se dalo nazvat měnovou politikou. Pokud není možné centrálně řídit ekonomiku, není možné donutit všechny subjekty v ní, aby ve stejnou dobu udělaly stejnou chybu. Pravděpodobnost globální krize je v takovém systému mnohem menší, než v systému s centrální bankou. Ve své knize Soukromé peníze/Potřebujeme centrální banku? tyto na první pohled šíleně vypadající myšlenky velmi podrobně rozebírá a ukazuje, že vůbec tak šílené nejsou. (Tvrdit dnes, že nepotřebujeme státní peníze, je něco podobného, jako ve středověku tvrdit, že nepotřebujeme státní náboženství.) Ukazuje i historické příklady, kdy byly takové měny zaváděny (vždy se jednalo o reakci lidu na silné znehodnocování vládních peněz a vždy byly tyto snahy nakonec krvavě potlačeny).^[zdroj?]

I když je Hayek známý spíše jako ekonom než filosof, v druhé polovině své kariéry přispěl mnohým k společenské a politické filosofii, která se odvíjela především z jeho pohledu na limity lidských znalostí[4] a roli spontánního řádu ve společenských institucích. Jeho argumenty se přiklánějí k společnosti organizované na základě tržního řádu (ve kterém je státní aparát omezen pouze na udržování míru potřebného pro udržení funkcionality trhu jednotlivců) a jsou ovlivněny morální filosofií odvozené od gnozeologických teorií, které se týkají vrozených omezení lidského poznání.

Prosazoval myšlenky humanismu, kdy například odmítal válku či kladl důraz na lidská práva a svobodu. Své názory stavěl na základě tradičně britského empirismu. Z politických systémů obhajoval liberální demokracii s ekonomickým liberalismem. Za nejdůležitější demokratickou normu považoval svobodu jednotlivce, která je důležitější než sociální jistoty, majetek či zaměstnání. Také byl kritikem nedemokratických režimů, totalitarismu a agresivního nacionalismu.[2]

Roku 1988 napsal knihu Osudná domýšlivost, v které popsal omyly socialismu, který vede k totalitním systémům jako jsou komunismus či nacismus. Problémem socialismu jsou, dle jeho myšlenek, ideály socialistů, které nejdou v praxi provést bez zrazení vlastní ideologie. Skrze slibování nové a lepší společnosti vede k totalitarismu.[3]

Již roku 1944 pomýšlel na nutnost vytvořit v Evropě federaci, kterou chápal jako garanci rozvoje jednotlivých států a míru. Tato federace měla započít v západní Evropě a postupně se rozšiřovat, upozorňoval, že budování federace musí trvat desítky let. Federace poté má zajistit, aby jednotlivci byli svobodní a měli možnost lidského rozvoje. Kladl však podmínku, aby centrální pravomoci federace byly velmi striktně vymezeny a omezeny na hájení základních demokratických postojů a hospodářských norem. Dále měla mít roli nejvyšší úrovně kontroly a odvolací instance. Ostatní pravomoci mají zůstat v moci národních vlád.[2]

Ve své vědecké filosofii Hayek silně kritizoval scientismus, jak nazval špatné pochopení ve společenských vědách mylně nucených vědeckých metod, které jsou vlastně v rozporu s opravdovou vědou. Většinou to zahrnuje kombinaci starého filosofického (a zmateného) požadavku na demonstrativní obhajobu chybného pohledu zastánce sjednocení, že všechna vědecká vysvětlení jsou prostě lineární vztahy s dvěma proměnnými. Hayek upozorňuje na to, že mnoho částí vědy zahrnuje vysvětlení komplexních nelineárních fenoménů s mnoha proměnnými a že společenská věda, zabývající se ekonomií a nekonstruovaným pořádkem se dá srovnat s tak složitými vědami, jako je například darwinovská biologie (The Counter-Revolution of Science: Studies in the Abuse of Reason, 1952 a některé pozdější Hayekovy eseje v oblasti vědecké filosofie, jako Degrees of Explanation a The Theory of Complex Phenomena). V The Sensory Order: An Inquiry into the Foundations of Theoretical Psychology (1952) nezávisle vyvinul model Hebbova učení a paměti, myšlenku, o které Hayek přemýšlel již v roce 1920, ještě před studiemi ekonomie. Hayekovo rozšíření konstrukce Hebbovy synapse do obecné mozkové teorie si získalo pokračující pozornost mezi nejlepšími špičkami v oborech neurologie, kognitivních věd, informatiky a evoluční psychologie.