Eugène Viollet-le-Duc

Narodil se v rodině Emanuela-Louise-Nikolase Viollet-le-Duc (1781–1857), který působil v Tuilerijském paláci a jeho ženy Elizabeth Eugénie Delécluze (1785–1832), dcery architekta Jean-Baptiste Delécluze (1745–cca 1805). Jeho život byl ovlivněn významnými osobnostmi, se kterými se setkal v salonech své matky a strýce Etiénna-Jeana Delécluze (1781–1863) malíře a uměleckého kritika. Tento salon navštěvovaly osobnosti jako byl Stendhal (1783–1842), Augustin Sainte-Beuve (1804–1869), Prosper Mérimée (1803–1870), Louis Vilet[p. 1] a další. V letech 1826 a 1829 byl v internátní škole v ústavu Morin, ve Fontenay-aux-Roses. V letech 1830–1831 vykonal praxi u architektů Jeana Huvé a Achille Leclèr. V letech 1831–1836 uskutečnil šest studijních cest po architekturách Francie. 3. května 1834 se oženil s Elizabeth Tempier, z tohoto svazku vzešly dvě děti: syn Eugene (Eugene-Louis) (1835–1910) a dcera Marie-Sophie (1838–?). V roce 1837 uskutečnil studijní cestu po Itálii. Už v roce 1834 byl oceněn v Salonu medailí za své akvarely.[2]

V roce 1840 jej Prosper Mérimée pověřil rekonstrukcí románské baziliky Sainte-Marie-Madeleine[2] ve Vézelay. V letech 1838–1845 ilustroval publikaci barona Taylora Voyages pittoresques dans l´ancienne France 249 kresbami. V roce 1846 byl jmenován šéfem úřadu historických památek. V roce 1849 byl jmenován rytířem Čestné legie. V roce 1850 s Prosperem Mérimée vykonal studijní cestu do Anglie. V roce 1853 byl jmenován generálním inspektorem církevních staveb ve Francii (Inspecteur général des Edifice Diocésains). Roku 1854 v rámci studijní cesty po Německu navštívil i Prahu. V roce 1860 byl jmenován členem komise historických památek. Krátce působil na Ècole des Beaux-Arts v Paříži jako profesor dějin umění a estetiky (1863). V roce 1870 byl za prusko-francouzské války ženijním důstojníkem. V roce 1876 se stal čestným členem společnosti Archivu fotografií historických památek.[3]

Zemřel 17. srpna 1879 v Lausanne ve Švýcarsku.

Jeho znalosti středověké stavební techniky přespěly k restaurování historických budov i k řešení soudobých problémů ve stavebnictví. Se svými návrhy se Viollet-le-Duc řadí k architektuře historismu. K jeho žákům patřil např. architekt Paul Abadie.

Činnost Viollet-le-Duca v oblasti památkové péče je stále podrobována výzkumu. Některé restaurované stavby skončily ve stavu, jaký původně nikdy neměly. Viollet-le-Ducovi odpůrci proto architekta a jeho žáky nazývají pejorativně jako vandalisme restaurateurs (restaurátorští vandalové). Jejich představitelem byl známý anglický spisovatel John Ruskin (1819–1900).

Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eugène Viollet-le-Duc na německé Wikipedii a Eugène Viollet-le-Duc na francouzské Wikipedii.

• Josef Mocker

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eugène Viollet-le-Duc na Wikimedia Commons
• Osoba Eugène Viollet-le-Duc ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eugène Viollet-le-Duc