Emmy Andriesse

Emmy Andriesse byla jediným dítětem liberálních Židů Abrahama Andriesse a Else Fuldové, pracujících v textilních společnostech. V patnácti letech ztratila svou matku a od té doby, co její otec cestoval za prací v zahraničí, ji vychovávaly tety.[2]

Od roku 1932 do roku 1937, po střední škole, Andriesse studovala reklamní design na Akademii výtvarných umění v Haagu založené v roce 1929 návrhářem Gerritem Kiljanem. Na akademii patřila ke skupině studentů kolem designéra Paula Schuitemy. Navštěvovala experimentální třídu, kde vyučovali Paul Schuitema a Gerrit Kiljan, kde se naučila fotografovat a používat fotografie na plakátech a v reklamních a novinových článcích.[3] V posledních ročnících studia žila ve Voorburgu v "komunitním domě" spolu se skupinou politicky vědomých spoluobčanů. Mezi patnácti obyvateli byli také fotograf Hans Wolf a akademici Eva Loeb, Hans Ijzerman nebo Lex Metz.[4] V tomto prostředí se Andriesse a její přátelé dostali do kontaktu s Mezinárodní rudou pomocí a různými organizacemi antifašistických umělců.[2]

V červnu 1941 se Andriese vzala za muže grafického designéra a vizuálního umělce Dicka Elfferse (s nímž měla dvě syny, jeden zemřel jako mladý), ale jako Židovka během okupace Andriesse už nemohla publikovat a byla nucena se ukrývat. Na konci roku 1944 za pomoci antropologa Arie de Froe vytvořila průkaz totožnosti, znovu se zapojila do každodenního života a připojila se ke skupině fotografů, včetně Casa Oorthuyse a Charlese Breijera, kteří pracovali tajně pro De Ondergedoken Camera (Underground kamera nebo Skrytá kamera[1]).[2] Skupina vznikla z iniciativy fotografů Fritze Kahlenberga a Tonnyho van Renterghema a zahrnovala jak profesionální fotografy, tak i amatéry. Cílem bylo využít jejich schopnosti dokumentovat. Protože fotografování bylo během německé okupace Nizozemska zakázáno, pracovalo se jim za velmi obtížných okolností. Pro svou vlastní bezpečnost často zůstávali v anonymitě a někdy pod pseudonymem. Jejich cílem bylo zachytit všední život v nacisty okupovaném Nizozemí. Museli se vypořádat s velkými logistickými problémy, jako byl nedostatek materiálu a omezená elektrické energie, vyžadující použití karbidových výbojek a centrální temné komory, ale i tak se jim podařilo zachytit hodně situací. Fotoaparáty byly často skryty pod bundou, novinami nebo zabudovány do nákupních tašek nebo aktovek s otvorem pro objektiv.[1]

Fotografie, které Andriesse udělala za velmi těžkých podmínek hladomoru v Amsterodamu, zahrnují Boy with pan, The Gravedigger nebo Kattenburg Children a jsou důkazem hladu, chudoby a utrpení během okupace v "Hladové zimě" 1944-1945.[5]

• 
  Volendam, červenec 1945
• 
  Slavnosti a veletrh ve Volendamu, 1945
• 
  Děti s dřeváky na loutkovém divadle během oslav konce 2. světové války, Volendam, Nizozemsko, červenec 1945
• 
  Milostný dopis (Jan Vermeer)
  Rijksmuseum, červenec 1945
• 
  Anatomie doktora Jana Deymana zpátky v Rijksmuseu
  (červenec 1945)

Po válce se stala módní fotografkou a spolupracovala jako mentorka fotografa Eduarda van der Elskena. Účastnila se skupinové výstavy Photo '48 a v roce 1952 spolu s Carlem Blazerem, Evou Besnyö a Casem Oorthuysem se zúčastnila výstavy Photographie v Městském muzeu Amsterodamu.[2] Edward Steichen vybral její portrét staršího nizozemského páru z roku 1947 pro sekci 'we two form a multitude'[6] v Muzeu moderního umění během světového turné výstavy Lidská rodina, kterou vidělo více než 9 milionů diváků.[7][8]

V nedávné době (říjen 2006 - leden 2007) byla součástí výstavy evropské fotografie Twentieth Century v Barbican Art Gallery v Londýně.[5]

Poslední kniha Andriesseové The World of Van Gogh (Svět Van Gogha) - publikovaná posmrtně v roce 1953 - ještě nebyla úplná, když se onemocněla a po dlouhé bitvě s rakovinou zemřela ve věku 39 let.[2]